Francesco Saverio Toppi OFMCap.
20. ledna 2022 byl schválen dekret o hrdinském stupni jeho ctností, což znamená, že žil „hrdinským“ způsobem božské i kardinální ctnosti ve svém stavu zasvěceného muže, kněze a biskupa, a tudíž mu náleží titul ctihodný.
Mons. Francesco Saverio Toppi byl arcibiskupem v Pompejích a vyzařoval křesťanskou radost až do posledních dnů svého pozemského života. Jeho vstřícný úsměv, jeho věrnost ukřižovanému a vzkříšenému Kristu, jeho veliká a nepodmíněná láska k Marii, k církvi i k chudým byly stále středem jeho lidství i jeho kněžského povolání. Už od svého mládí cítil silnou touhu úplně se darovat Pánu Ježíši Kristu.
Narodil se v městečku Brusciano v provincii Neapol 26. června 1925 v zemědělské rodině, která měla zdravou a hluboce zakořeněnou víru. Byl velmi živým dítětem, které bylo milováno svými sourozenci, ale také budil jisté obavy kvůli lotrovinám, které organizoval. Bujnost povahy a živá inteligence byly v mládí jako bludné miny ve světě dospělých. Ve škole vynikal a už během přípravy na první svaté přijímání vyjádřil své rozhodnutí, že se stane „mnichem“.
Šlo opravdu o rozhodnutí, i když to příbuzní, kteří dobře znali jeho nepředvídatelnost, nebrali vážně kvůli jeho neustálým žertům: „Vincenzo mnichem? To není možné!“
A přece, 19. října 1936 byl přijat do serafínského semináře Sant’Angtelo di Sorrento a roku 1940 dokončil gymnaziální studia v biskupském semináři v Pozzuoli. Pak jeho studium pokračovalo v Avellinu a v Nole, kde v letech 1944-1948 dokončil teologická studia. Téhož roku byl přijat do noviciátu menších bratří kapucínů a 7. července 1946 složil věčné sliby. Kněžské svěcení pak přijal 29. června 1948.
Ve studiu pak pokračoval a následně i učil na Gregoriánské univerzitě v Římě, kde získal doktorát z církevních dějin. Dále pak vyučoval církevní dějiny v Neapoli v konventu Sant’Eframo Vecchio. Při tom všem zůstal velmi lidský a přívětivý.
Pak získal i další vzdělání v knihovnictví a archivářství. Řád mu svěřoval zodpovědné role včetně vedení, což přijímal jen z poslušnosti, ale také s velkou pokorou a nasazením. Byl zamilovaný do Krista, který byl pro něj cestou k poznání tajemství Nejsvětější Trojice. Proto k Němu vztahoval všechny své myšlenky, slova i činy.
Až do poledního dne považoval za veliký dar, že mohl slavit eucharistická tajemství, která ho naplňovala posvátnou bázní. Někdy přitom býval těmito tajemstvími tak uchvácen, že se oddal kontemplaci a slavení eucharistie trvalo pak příliš dlouho. Když byl vyzván, aby zkrátil dobu slavení mše svaté, poslechl a bral to jako usměrnění vlastního egoismu.
Při slavení svátosti smíření byl tak uchvacován Pánem, že si už ani nevšímal, že sám mluví. Ohledně těchto jevů bylo jeho největší obavou to, že klame sám sebe nebo svěřené duše. Proto se radil s duchovními vůdci a mistry spirituality, jako s donem Dolindem Ruotolem, který ho uklidňoval, že to v něm působí Bůh. Podobně ho i další ujišťovali, že je v souladu s Boží vůlí. Všichni mu podobným způsobem říkali: „Buď klidný… Snaž se milovat Ježíše a ničeho se neobávej,“ „Je to prst Boží,“ „Nemůžeš tomu vzdorovat,“ „Nechej působit Pána.“ Na jaře roku 1956 se otec František setkal se sv. Piem v San Giovanni Rotondo, který mu zopakoval stejná ujištění, která už slyšel od ostatních otců. Sv. Pio ho chtěl i za svého duchovního syna, pročež se pak setkávali častěji.
Provinčním představeným Neapolské provincie byl od roku 1959 do roku 1968 a při výkonu této služby musel vícekrát cestovat i do Latinské Ameriky a do Afriky. V Brazílii založil misii, z níž je dnes samostatná provincie na jihu státu Bahia.
V letech 1971 až 1976 byl jmenován provinčním ministrem v Palermu, neboť Palermská provincie prožívala vnitřní krizi. I s nasazením vlastního života se mu podařilo modlitbou, vlídností a pokorou znovu přivést kapucínské bratrské společenství k jednotě a svornosti. Pak odešel do ticha a anonymity ústraní, kde žil jako bratr mezi bratry, aniž by kdykoliv přišel o úsměv, který vyzařoval z hlubin jeho ducha. Tehdy se také setkával s Chiarou Lubichovou, jejíž ideál jednoty se odrážel i ve spiritualitě P. Francesca Saveria.
13. října 1990, ho svatý papež Jan Pavel II. jmenoval arcibiskupem prelatury v Pompejích a papežským delegátem mariánského poutního místa. Biskupské svěcení přijal 7. prosince 1990 v Pompejích od kardinála Michela Giordana, arcibiskupa neapolského. Radost z toho, že má na starosti mariánské poutní místo ho provázela až do smrti.
V životním stylu chudého „bratra“ Františka Saveria pokračoval dál, i když se stal biskupem.
Roku 2000 v souladu s kán. 401 § 1 CIC se zřekl vedení prelatury v Pompejích a papež jeho rezignaci přijal 17. února 2001.
Když pročítáme jeho písemnosti a nasloucháme těm, kdo ho znali, vidíme jednomyslné svědectví o člověku, který byl plný Ducha svatého, který se snažil ve svém životě dávat prostor Ježíši Kristu, aby se od něho naučil vidět realitu světa očima Otcovýma.
Pro nebe se narodil 7. dubna 2007. Na své přání byl pohřben v kryptě kostela Panny Marie Růžencové v Pompejích, aby tak tvořil podzemní „podnož“ Mariina trůnu.
