Bl. Henryk Krzysztofik (1908–1942)
Po návratu do Polska byl poslán do kláštera v Lublinu, kde vyučoval dogmatickou teologii v místním kapucínském semináři. Zakrátko byl jmenován jeho rektorem a vikářem kláštera. Často s velkým duchovním zaujetím a vnitřní horlivostí kázal v klášterním kostele. Okupace Polska a začátek druhé světové války na počátku září 1939 jej zastihla při těchto početných činnostech.
Protože v té době polským kapucínům vypomáhali jejich holandští spolubratři, byl kvardiánem lublinského konventu Holanďan Jezuald Wilem. Musel na svou funkci představeného rezignovat a opustit Polsko. Henryk byl jmenován kvardiánem kláštera a protože byl současně i rektorem semináře, měl velmi obtížnou pozici. Díky válce začala výuka v semináři v akademickém roce 1939–1940 se zpožděním, navíc v napjaté a neklidné atmosféře. Německá vojska se nemilosrdně zabývala nepřetržitým zatýkáním. V tomto těžkém období se Henryk snažil uklidnit své studenty.
Dne 25. ledna 1940 gestapo zatklo 23 kapucínů lublinského kláštera a mezi nimi i představeného, otce Henryka Krzysztofika. Nejprve byli vězněni v lublinském zámku, protože ve věznici nebylo místo. Henryk ještě v tomto provizorním vězením vyzval své spolubratry: “Bratři, dokud máme ještě jasnou mysl, dejme si toto předsevzetí: Ať se nám v budoucnu stane cokoli, cokoli se nám přihodí, každý z nás ať to přinese Bohu jako oběť smíru.”
Během doby, kterou strávili ve vězení, se laskavě o každého staral. Zajistil, aby za úsvitu byla sloužena mše svatá. Společně s dalšími spolubratry byl 18. června 1940 převezen do koncentračního tábora v Sachsenhausenu poblíž Berlína. I tam, “v daleko těžších podmínkách, pamatoval na každého z nás”, napsal jeden z těch, kteří s ním byli uvěznění, již zemřelý bratr Ambrož Jastrzębski. Když na podzim roku 1940 jako první dostal nějaké peníze, koupil v táborové prodejně dva bochníky chleba, rozdělil je na 25 porcí podle počtu kapucínů v koncentráku a řekl: “Bratři, pojezme z těchto darů Páně. Poslužte si, dokud ještě něco je…” A již zmiňovaný bratr Ambrož přidává poznámku: “Bylo to vznešené gesto, které může ocenit jen ten, kdo v koncentračním táboře byl a kdo jedině dokáže pochopit, jaké sebezapření a hrdinství je zapotřebí k tomu, aby člověk rozdělil dva bochníky chleba, když má žaludek sevřený hladem a do minuty by je sám celé spořádal!”
Dne 14. prosince 1940 byl Henryk i s ostatními bratry převezen do koncentračního tábora v Dachau, kde dostal číslo 22637. Nikdy se nešetřil ani v těžkých podmínkách tohoto koncentráku. I když byl sám oslabený a měl problémy s nohama, pomáhal slabším a zvlášť starým.
V koncentračním táboře přežil až do léta roku 1941. V červenci 1941 byl vzhledem k tomu, že byl úplně vyčerpán a nemohl sám chodit, přidělen do táborového špitálu, což se rovnalo rozsudku smrti. Ze špitálu poslal svým studentům, kapucínským klerikům tajnou zprávu, kterou se jeden z příjemců, bratr Kajetán Ambrożkiewiecz naučil zpaměti: “Milovaní bratři! Jsem na nemocničním pokoji bloku 7. Jsem strašně vyhublý, protože jsem dehydrovaný. Vážím 35 kilo. Všechny kosti mne bolí. Ležím na posteli jako na kříži spolu s Kristem. Jsem rád, že mohu být a trpět s ním. Modlím se za vás a obětuji toto mé utrpení Bohu za vás.” Zemřel 4. srpna 1942 a jeho tělo bylo spáleno v táborové kremační peci číslo 12.
Za blahoslaveného byl spolu s dalšími mučedníky z koncentračních táborů a nacistických věznic prohlášen papežem Janem Pavlem II. v červnu r. 1999.