Hyacint z Casale Monferrato se občanským jménem jmenoval Federico Natta. Narodil se dne 21. dubna 1575 v Monferratu v rodině hrabat San Giorgio. Po studiích na univerzitách v Pavii, Salamance a Boloni, kde získal licenciát obojího práva, byl uveden na dvůr Vincenza Gonzagy, vévody mantovského a monferratského. Jeho povolání k řeholnímu životu vyzrálo na nádherymilovném knížecím dvoře se všemi jeho svody. Ve dvaceti letech vstoupil do kapucínského noviciátu benátské provincie v Bassanu. Po teologických studiích byl roku 1607 pověřen kazatelským úřadem a vysvěcen na kněze.

 

Jeho výrazný styl i náročný život v pokání jej učinily jedním z nejvyhledávanějších a nejoblíbenějších kazatelů své doby.

 

Po papežském interdiktu, který zasáhl Benátskou republiku roku 1606, právě když tam kázal, mu byl zakázán pobyt na území republiky, stejně jako všem kapucínům, kteří zachovali věrnost papeži. Uchýlil se do Monferrata, kde roku 1607 založil rekolekční dům sv. Josefa a klášter kapucínek. Krátce na to byl se sv. Vavřincem z Brindisi poslán do Germánie. V letech 1610 a 1611 kázal v Římě, Janově a Miláně. Reformoval kláštery a přivedl ke křesťanské víře mnoho nekatolíků a zbloudilých, k velkému uspokojení kardinála Federica Boromejského, synovce svatého Karla.

 

I přes to, že mnoho času věnoval kázání a církevní diplomacii, sepsal Hyacint z Casale řadu děl: Traktát o řeholní chudobě (Mantova 1622), Podivuhodné úvahy o hrůze hříchu, přizpůsobené na každý den v týdnu (Neapol 1626), Křesťanský cenzor (Brescia 1626), Kapituly a nařízení zbožného díla Monte, Kongregace a arcibratrstva Umučení našeho Pána ve službě ubohým umírajícím (rukopis). Pro plné pochopení Hyacintova vlivu bychom se ovšem museli seznámit s jeho kázáním přímo. Rukopisů se nám nedochovalo mnoho: nevydaná kázání pro dobu postní o utrpení Páně, Důležitá a nezbytná napomenutí pro různé stavy a stupně osob, sebraná během kazatelského působení v Brescii jedním kapucínským bratrem, který je vydal roku 1611. Pro zhodnocení Hyacintovy osobnosti je také nutné prostudovat jeho početnou korespondenci, týkající se diplomatických a humanistických vztahů k vladařům, apoštolským nunciům a literátům jeho doby, mezi nimiž byli například Giovanni Giampoli († 1643) a Gaspare Scippio († 1649).

 

Hyacint z Casale pozvedl chudobu v podobě, jak ji žil sv. František a první generace františkánů. V jeho době bývali kapucínští kněží často voláni k loži umírajících, zvlášť významných osobností, které jako přípravu na smrt toužily obléknout františkánský hábit. Právě jim Hyacint věnoval své pojednání Příprava na dobrou smrt.

 

Roku 1613 jako teolog doprovázel na říšský sněm v Řezně kardinála Carla Madruzza a postavil se tam proti politice kompromisu s protestanty. Proslavila jej také jeho kázání v Piacenze roku 1617, během nichž zorganizoval pobožnost čtyřiceti hodin. Na příkaz papeže Pavla V. pak vystoupil jako smírčí soudce ve sporech mezi vévody mantovským a parmským.

 

V říjnu navrhl papežovi, aby založil ligu křesťanských vladařů pro dobytí svatých míst a Otomanské říše. Papež Řehoř XV. jej roku 1621 vyslal jako svého vyslance do Německa, Čech, Francie a Španělska. Byl aktivně zapojen do jednání, díky němuž katolík Maxmilián Bavorský nahradil jako kurfiřt (volitel římského krále a císaře) kalvinistu Fridricha Falckého, českého „zimního krále“. Současně se Hyacint zabýval reformou duchovenstva. Roku 1624 jej kapucínský kardinál Antonio Barberini, bratr papeže Urbana VIII., přiměl, aby zanechal politického života a opustil Řím. Hyacint se stáhl do Frascati, později do Neapole, kde založil Společnost umírajících. Pobýval také v Paříži a v Římě kvůli ožehavým záležitostem týkajících se sporné oblasti Valtelliny. Papež Urban VIII. si přál, aby se Hyacint vrátil do Německa, kde se situace komplikovala. Když však přišel do Janova, vážně onemocněl, byl převezen do Casale Monferrato a tam 17. ledna 1627 zemřel ve věku 52 let. Polovinu svého života strávil mezi kapucíny a prací pro druhé: usmiřoval lidí s Bohem a mezi sebou navzájem. I jeho diplomatická činnost jej staví mezi nejhorlivější „předchůdce spojené Evropy“ jako znamení víry a křesťanské kultury.