Sv. Ignác ze Santhia (1686–1770)

Vavřinec Mořic Belvisotti (Ignác) se narodil dne 5. června 1686 v Santhià (Vercelli).
V roce 1710 byl vysvěcen na kněze.
Dne 24. května 1716 oblékl kapucínský hábit, zahájil rok noviciátu v klášteře v Chieri a přijal jméno bratr Ignác.
Po noviciátu v Chieri (1716–1717) a juniorátu v Saluzzu (1717–1721) byl v roce 1727 vyslán do kláštera Monte di Torino.
Dne 31. srpna 1731 byl zvolen vikářem a magistrem noviců v Mondoví.
Od roku 1744, kdy byl zproštěn vedení noviců, působil dva roky jako polní kurát mezi vojáky ve válce proti Francii a pečoval o nakažené morem.
V roce 1746 se vrátil do Monte di Torino a byl sběračem almužen, utěšitelem chudých a vyhledávaným zpovědníkem.
Poslední dva roky (1768–1770) strávil na ošetřovně; stále připraven žehnat, zpovídat, být nápomocen radou.
Vydechnul naposled o půlnoci dne 22. září 1770.
Proces blahořečení byl zahájen brzy a dne 19. března 1827 papež Lev XII potvrdil hrdinský stupeň jeho ctností.
Pavel VI. jej dne 17. dubna 1966 prohlásil blahoslaveným.
Svatořečil ho Jan Pavel II. dne 19. května 2002.

„Krásný ráj není stvořen pro lenochy: pročež pracujme! Není vhodné pro ty, kdo přísahali přísnou řeholi, aby projevovali přílišnou snahu vyhnout se utrpení, protože utrpení je zcela vlastní těm, kteří milují Pána. Kdyby nám nejvyšší pontifex (tj. papež) z Říma poslal kousek Svatého kříže, přijali bychom ho s velkou úctou a zbožností, a poděkovali bychom za tolik přízně a laskavosti. Ježíš Kristus, nejvyšší pontifex, nám z nebe poslal část svého kříže, což jsou bolesti, kterými trpíme. Nesme jej pro lásku k němu a snášejme jej s trpělivostí a děkujme mu za tolik přízně.“ (sv. Ignác ze Santia)

Apoštol Piemontu

Vavřinec Maurizio – takové bylo jeho křestní jméno – byl čtvrtý ze šesti dětí zámožné rodiny Petra Pavla Belvisottiho a Marie Alžběty Balocco. Narodil se dne 5. června 1686 v Santhià (Vercelli). V sedmi letech ztratil otce a matka se postarala o výchovu tak, že jej svěřila jejich příbuznému, zbožnému a vzdělanému knězi. Později odešel do Vercelli na vyšší studia a v roce 1710 byl vysvěcen na kněze. Obdiv, který si ve Vercelli rychle získal, vedl urozenou rodinu Avogadro, aby si jej vyžádala jako učitele svých potomků, ke kterým se přidali i další děti.

Obec Santhià, vedena touhou mít jej za svého občana, zvolila jej kanonickým rektorem místního slavného kolegia. Na druhou stranu si jej rodina Avogadro vybrala jako faráře ve farnosti Casanova Elso, nad kterou drželi patronát. Ale don Belvisotto, o kterého se takto soupeřilo, se rozhodl nezvolit si ani jedno ani druhé dobrodiní a jednoho krásného dne utekl do Turína, kde od provinciála získal povolení pro vstup do kapucínského řádu jako novic.

“Ale proč přerušovat tak krásnou kariéru plnou duchovních plodů?”, namítal provinciál. “Otče, na těchto triumfech mé srdce nenalezne odpočinek. V hloubi duše slyším hlas, který mi opakuje: »Chceš-li najít mír, musíš plnit Boží vůli prostřednictvím poslušnosti«”. Tak se don Belvisotto dne 24. května 1716 stal v noviciátu v Chieri bratrem Ignácem ze Santhià. Jeho odhodlanost směřovat k dokonalosti, plným, horlivým, spontánním a radostným dodržováním zásad kapucínského života, mu vyzískala obdiv i těch nejstarších řeholníků v noviciátu.

Po noviciátu v Chieri (1716-1717) a juniorátu v Saluzzuo (1717-1721), byl Ignác znovu povolán mezi mladé novice v Chieri; poté v roce 1727 do Monte di Torina, kde absolvoval krátký doplňkový kurz teologie a byl činný jako prefekt zákristie a zpovědník světských lidí. Na provinční kapitule dne 31. srpna 1731 byl zvolen vikářem a magistrem noviců v Mondoví. Během čtrnácti let v této funkci blahoslavený Ignác podepsal řeholní sliby 121 noviců, z nichž někteří vynikli ctnostmi a zemřeli v pověsti svatosti. Svědectví těchto řeholníků ohledně ctností jejich učitele jsou dojemná. Otec Ignác uměl zasévat do mladých srdcí vášeň k dodržování Řehole a Konstitucí; jeho genialita vynikala zvláště v umění přivádět různost používaných praktik k jednotě principu, z něhož se zrodily: lásce.

Jistě i láska má svou drsnou stránku: učitel byl neoblomný, co se týkalo principu “zapři sám sebe”, ale právě zde zářil jeho pedagogický talent. Dokázal mladíky nadchnout pro ctnosti, sebeobětování. Nechtěl jim vnucovat přísnou observanci, která by předtím nevešla skrze »hru lásky«, jak říkával. Vrcholná diskrétnost a »mateřská« něžnost mu získaly úctu a neodolatelně výchovně pronikaly do duší jeho studentů. Jednomu z noviců, který se stal misionářem v Kongu, tj. Bernardinovi z Vezzy, jemuž vážná oční choroba zabránila v pokračování apoštolské činnosti, dal dar vlastních očí tím, že hrdinským činem na sebe vzal nemoc svého žáka. Misionář se uzdravil, ale ubohý učitel byl postižen nemocí tak prudce, že byl nucen opustit svou funkci “za vrcholné lítosti celé řeholní rodiny”. Blahoslavený svého daru nikdy nelitoval ani se nedivil: “Někdo musel řádně nést tento kříž!” Zproštěn výkonu funkce magistra noviců, nepovažoval se za vhodné odejít do penze a pokračoval v Monte di Torino ve své účinné pedagogické činnosti mezi řeholníky.

Oficiálně Ignác nepůsobil jako kazatel, ale když ho poslušnost přiměla, aby každou neděli vyučoval bratry laiky katechismu a pak kázal duchovní cvičení řeholní rodině v Monte, bez rozmyšlení přijal a výsledkem byl takový úspěch, že na jeho hodiny katechismu začali s velkým nadšením docházet i představení, profesoři teologie a kazatelé. Ze dvou kurzů duchovních cvičení byl jeden stále vyhrazen jemu a byl nejnavštěvovanější; chtěli sem dokonce docházet i ti řeholníci, kteří byli přiděleni do druhého kurzu, “protože zcela podlehli duchu, který z něj promlouval”. “Hovořil ke všem s evangelní svobodou a bez podlézavosti, a spojoval úctu s pravdou vůči představeným, které on sám považoval za své učitele”. Jeho praktické připomínky byly tak dobře mířené, že “léčily rány aniž by je drásaly, dokonce s velkým souhlasem a prospěchem pro všechny”. Jednoho dne mu kdosi podotknul, že jeho slova o povinnostech představených byla vyřčena příliš jednoznačně, a bratr Ignác mu odpověděl s důstojností a jistotou: “Mluvím o všech a o nikom. To co říkám, jsem si přečetl v kříži”. Jeho slova nebyla nic jiného než drobounké jiskřičky velkého požáru, který planul v jeho nitru a který jej pudil k tomu, aby sám dělal mnohem víc, než k čemu vybízel ostatní spolubratry; proto v něm všichni cítili jednoho z těch “velkých z nebeského království, kteří nejprve konají a pak vyučují”.

Tak po dobu více než dvaceti let působil v Monte jako “lampa na svícnu”, světlo učenosti a plamen milosrdenství. Svou domácí kazatelskou činnost přestal vykonávat až dva roky před svou smrtí, v osmdesáti dvou letech. Když byl Ignác v roce 1744 zproštěn funkce učitele noviců, v Piemonte řádila válka proti Francii a společně s válečnými hrůzami přišla i morová nákaza. Král Sardinie Karel Emanuel III. chtěl kapucíny za válečné kuráty a otec Ignác bez odkladu pospíchal do Asti, Alexandrie, Vinova, kamkoliv válečné vedení přemístilo polní nemocnici. Na dobu dvou let se tento bývalý učitel tvrdého odříkání stal dobrým samaritánem, snažícím se pomoci vyléčit bolesti zraněných.

Spousta jeho spolubratrů padla za oběť epidemii. V roce 1746 skončil boj proti nepříteli i proti moru a otec Ignác se vrátil do Monte, které bylo v posledním čtvrtstoletí jeho života působištěm jeho andělského a mírumilovného vojska, v němž mohly dojít vrcholu jeho hrdinské ctnosti a prorocká účinnost jeho požehnání. Turínští chudí a nemocní brzy poznali obrovské srdce tohoto kapucína, který často procházel ulicemi města a obraceli se na něj bez obav, že by jej obtěžovali; věděli, že neváhá zaklepat na dveře bohatých, kteří kvůli jeho velkým zásluhám nenechali jeho nataženou ruku nikdy prázdnou a šlechtici si považovali za čest spolupracovat s ním jako pracovníci Božské prozřetelnosti. Tak chudý kapucín z Monte, který se bratřil s chudými, udržoval v Turíně živou tradici milosrdenství a dobročinnosti. Milosrdenství není jen chléb. Požehnání, které otec přinesl nemocným v podkroví či které si vyžádala početná procesí přicházející na Monte, za vyzvánění modlitby Anděl Páně v poledne, působila mezi trpící zázračná znamení v podobě okamžitých uzdravení.

Po více než dvacet let byl blahoslavený rovněž velmi vyhledávaným zpovědníkem jako úspěšný lékař zbloudilých. »Lovec darebáků«, takto jej označil markýz Roero z Cortanze, který jej navštěvoval. Jiní mu říkali dokonce »útočiště šejdířů«, ale vědělo se obecně, že padnout do jeho sítí znamenalo totéž jako padnout do náručí milosrdného Boha! Přední preláti, jako například kardinál Karel Viktor Amadeus delle Lanze, nebo turínský arcibiskup Jan Baptista Roero jej poctívali svým obdivem a hlubokou úctou. Ale on upřednostňoval společnost nuzných a chudých. Promíseni s »šejdíři« vstupovali do stejné »budky« – místnosti, ve které otec Ignác zpovídal pouze muže – neprivilegovanější duše: knězi, řeholníci a zvláště pak spolubratři z Monte. Výsledky byly známy všem. V Monte se opakovalo bez rozpaků: “Kdo chce dostal dobrou službu, ať jde za kajícníky otce Ignáce”.

Blahoslavený strávil poslední dva roky (1768-1770) na klášterní ošetřovně. Ani zde však neustával žehnat, zpovídat, být nápomocen radou, když byl o to požádán. Jeho život se jevil jakoby absorbován a transformován do krucifixu, od kterého se nedokázal vzdálit. V předposledním měsíci života (srpen 1770) byl přistižen v kapli ošetřovny vzpřímený před oltářem, s pažema roztaženýma do tvaru kříže, nehybný, s tělem pozdviženým ze země. Nebylo to poprvé, kdy bylo konstatováno, že jeho nepřetržitý intimní rozhovor s Bohem jej vzdálil natolik, že s ním museli spolubratři a novicové silně zatřást, aby je vnímal.

Plodem této jeho nebeské konverzace a charakteristickým rysem jeho kajícnického života byla neustálá radost, která mu zpívala v duši a vycházela z jeho úsměvu. Kdo jej pozoroval, byl nucen přiznat: “Ano, tento řeholník rajskou radost ve tváři!” Touto radostí byl zkrášlen celý jeho život a nemůžeme říci, že se tak dělo “navzdory kajícnostem jeho kapucínského života na plný úvazek”, ale naopak v důsledku a v závislosti na jeho pokáních se zvyšovala jeho nadpřirozená radost. Tak to pozorovali a vypověděli jeho spolubratři. “Toto slzavé údolí – říkal jeho bývalý novic otec Hyacint z Pinerolo – se mu zdálo přetvořené na zahradu rozkoší, a to proto, že rád trpěl pro toho, kterého tolik miloval”. Tato radost, skutečný plod duše, byla ryzí dokonalou františkánskou blažeností, kterou blahoslavený nepřestal nikdy vrývat do paměti těm nejplačtivějším a nejúzkostlivějším duším “radujte se a žehnejte” – pozpěvoval jim – “a nechte zpívat vrabce!”

Agonie jej zastihla zářícího. “Otče kvardiáne, o mnohých světcích se můžeme dočíst, že měli strach ze smrti. Já se ale cítím tak klidný, že se až bojím, abych se nespoléhal příliš, dopřejte mi milost své rady!” Povzbuzující hlas toho, kdo zastupoval Boha, jej uklidnil. Zvonila půlnoc dne 22. září 1770, když na výzvu představeného: “Vydej se na cestu, křesťanská duše … Amen” otec Ignác, jakoby odpovídal na výzvu k obdržení toužebně očekávaného vyznamenání, se vydal na svou poslední cestu.

Pověst o jeho svatosti a početné zázraky, které byly připisovány jeho přímluvě, brzy vedly k zahájení kanonizačního procesu. Po řádné kauze byl v roce 1872 uveden apoštolský proces. Dne 19. března 1827 papež Lev XII potvrdil hrdinský stupeň jeho ctností a dne 17. dubna 1966 Pavel VI. zapsal mezi blahoslavené.