Bl. Inocenc z Berza (1844–1890)

• Jan Scalvinoni (Inocenc) se narodil v Niardu v Chamonixském údolí (Brescia) dne 19. března 1844.
• Studoval v Lovere (Bergamo) v městské koleji po dobu pěti let až do roku 1861, kdy vstoupil do semináře v Brescii.
• Dne 2. června 1867 byl vysvěcen na kněze.
• Od roku 1867 do 1869 byl vikářem koadjutorem v Ceno (Valsaviore).
• Poté byl jmenován vicerektorem diecézního semináře v Brescii a po jednom roce byl odvolán.
• Tehdy se odebral do Berza (Chamonixské údolí, Brescia) jako místofarář.
• Dne 16. dubna 1874 zahájil noviciát v klášteře Zvěstování (v Chamonixské údolí Cogno).
• Dne 19. dubna 1875 složil první sliby a byl přidělen do kláštera v Albinu.
• V roce 1876 se vrátil do kláštera Zvěstování Páně a dne 2. května 1878 složil doživotní sliby a stal se submagistrem noviců.
• Když bylo sídlo noviciátu přemístěno v roce 1879 do Lovere, zůstal v klášteře Zvěstování Páně.
• V říjnu 1880 odešel do Milána-Monforte do redakční skupiny časopisu Františkánské letopisy.
• V únoru 1881 jde na záskok do Sabbioni di Crema.
• V červnu 1889 se vrátil do kláštera Zvěstování Páně.
• Na podzim 1889 byl pověřen kázáním duchovních cvičení v nejvýznamnějších klášterech v Milánu, v Albinu, v Bergamu a v Brescii.
• V Albinu vážně onemocněl a zemřel na ošetřovně v Bergamu dne 3. března 1890.
• Dne 29. září 1890 byly jeho ostatky převezeny ze hřbitova v Bergamu slavnostně do Berza.
• Papež bl. Jan XXIII. jej dne 12. listopadu 1961 prohlásil blahoslaveným.

„Ježíš je všemi ve světě urážen: je na mně, abych ho nenechal samotného v zármutku. Boží láska nespočívá ve velkých citech, ale v naprosté nahotě a trpělivosti pro milovaného Boha. Není lepšího prostředku jak vést ducha, než trpět, pracovat a mlčet. Budu mít velkou touhu být podřízen všem a hrůzu z toho, že bych byl byť i nejméně protežován. Je se mnou zacházeno až příliš dobře: zasloužil bych si horší zacházení, já, který jsem tolik dlužen našemu Pánu.“ (sv. Inocenc z Berza)

„Milující nula“

Don Jan Scalvioni byl v kněžském stavu pouhé tři roky, když byl přidělen do Berza jako místofarář. Kněžské svěcení přijal dne 2. června 1867 v Brescii od biskupa Jeronýma Verzeriho, který jej ihned poslal do Cevo ve Valsaviore, aby vykonával funkci vikáře koadjutora, ale po dvou letech jej biskup povolal zpět do Brescie a jmenoval vicerektorem diecézního semináře. Funkce, ze kterých vyplývala osobní odpovědnost a řídící povinnosti, byly pro něj utrpením, dokonce natolik, že po pouhém roce byl odvolán, protože – jak se dočítáme v záznamech z procesů – “při výkonu pravomocí byl méně než nula”. Ale byl nepřekonatelný, když se jednalo o pomoc chudému či zbožnou adoraci před svatostánkem či při četbě nebo studiu. Vskutku jeho matka Františka Poli, která ho přivedla na svět před 26 lety v Niardu v Chamonixském údolí v den svatého Josefa roku 1844, protože ho dobře znala a bydlela s ním, musela dávat dobrý pozor, aby se jí z domu všechno neztratilo: stačilo, aby přišel nějaký chudák a všechny užitečné věci mohly skončit v jeho rukách, i kuře v hrnci již připravené k večeři, “vždyť my se můžeme najíst i zítra”, říkal s odzbrojujícím klidem její syn, protože “musíme bližního považovat za ležícího v Spasitelově klíně”. Pokud nebyl v kostele u zpovědi, nevykonával duchovní vedení či jiné úkoly, dozajista se tiše modlil u oltáře či “pro změnu vstoupil do sakristie, aby si tam přečetl odstaveček ze Sumy sv. Tomáše Akvinského”.

Ale cosi pomalu prosvítalo z jeho chování, jakoby jeho tužby byly jinde, výše. Vskutku na druhé straně údolí, se na klesajícím úbočí hor tyčila zvonice a silueta klášterní poustevny Zvěstování Páně, založeného ve třináctém století blahoslaveným Amedeem Menezem de Silva a užívaným po necelých třicet let kapucíny. Tam jeho srdce vzdychalo a toužilo ukojit žízeň po niternosti a mystickém tichu. Ve svých zápiscích poznamenává: “Největší potřebu, kterou máme, je mlčet před tímto naším velkým Bohem, jak co se týče chutí, tak i jazyka, jehož upovídaností – tou, kterou on poslouchá nejraději – je mlčenlivá upovídanost lásky.”

Tyto tužby byly výsledkem silných křesťanských prožitků nabytých v pokorné rolnické rodině mezi Niardo a Berzo, kde utrpení bolestných ztrát (otec Petr Scalvinoni a babička zemřeli, když byl Janík ještě maličký), doprovázené oněmi hlubokými city prožívanými se zdrženlivostí, ostychem a vznešeností chudých, bylo sdíleno v rytmu modliteb a uctívání naučených z tradice víry konkrétní a silné, jako hory, které obklopovaly jeho rodnou vesnici.

Strýc František, který mu dělal otce, ho dal studovat na pětileté gymnázium do Lovere na městskou kolej, kde byl až do roku 1861. Zde se za pomoci učitelů velkého ducha vytříbila duchovní orientace jeho osobnosti obdařené bystrou inteligencí (studoval s nejlepšími možnými výsledky), pilností při práci, starostlivou pozorností vůči slabším, touhou sloužit a ztrácet se a bezuzdnou vášní pro eucharistii. Místo, aby pokračoval ve studiích, které mu byly nabízeny i zdarma ředitelem školy, přál si vstoupit do semináře v Brescii, kde pro sebe prosazoval přísnou duchovní kázeň, popsanou v jeho početných »duchovních řádech«, které nazýval »rozvrhy hodin«, kde bylo všechno podřízeno modlitbám a vnitřnímu životu.  Tak se stal knězem, ale pokračoval v přepracování svých »rozvrhů« v touze po úžasné niternosti, která najde svoje ukojení až když dne 16. dubna 1874 don Jan, ve svých třiceti letech, se souhlasem matky a svého biskupa, vystoupal ke klášteru Zvěstování Páně a zahájil rok kapucínského noviciátu s novým jménem bratr Inocenc z Berza. Jeho kapucínský životopis se vyznačuje až neuvěřitelnou prostotou. Po prvních slibech dne 29. dubna byl přidělen do kláštera v Albinu. Zůstal zde pouhý jeden rok a vrátil se do kláštera Zvěstování Páně, kde dne 2. května 1878 složil doživotní sliby a byl jmenován submagistrem noviců. V této funkci setrval krátce. Noviciát byl v listopadu 1879 přeložen do Lovere, bratr Inocenc zůstal bez funkce v klášteře Zvěstování Páně.

Velmi vzdělaný provinciál, přítel Rosminiů, otec Augustin z Crema, jej v říjnu 1880 povolal do Milána, aby se stal součástí redakční skupiny známého časopisu Kapucínské Anály. Po několika měsících, v únoru 1881 byl poslán na zastupování do kláštera v Sabbioni di Crema a v červnu se vrátil do ticha samoty v klášteře Zvěstování Páně. Představení a spolubratři se museli nechat přesvědčit opakovanými neúspěchy a ponechat jej v jeho izolaci a respektovat tajemství: někteří měli dojem, že trpí komplexem méněcennosti a cítili zbožný soucit. Ve skutečnosti on se nikterak nenamáhal, aby překonal pocit vlastní neschopnosti, naopak nořil se do něj hlouběji a hlouběji. Jediný vnější projev, ve kterém vytrvával, bylo puzení dát všechno, co se mu dostalo do rukou, chudým, těm skutečně potřebným i těm, kteří využívali jeho nevinné dobroty. Často se vracel klidný a uspokojený z obchůzky po žebrotě s prázdným vakem, protože při obchůzce zkonkretizoval a uskutečnil zjevení bratra Galdina, o moři, které dostává vodu ze všech stran a rozděluje ji do všech řek.

Představení mu nakonec na podzim roku 1889 svěřili vedení duchovních cvičení v hlavních klášterech: v Milánu-Monforte, v Albinu, v Bergamu, v Brescii. Podařilo se mu dokončit jen první dvě, což jej stálo takové duševní úsilí, že si vážně podlomil již tak křehké zdraví, čímž urychlil svůj konec. Vskutku při svém kázání v Albinu vážně onemocněl a 3. března 1890 zesnul na ošetřovně v Bergamu. Tato houpačka povýšení a odvolání je jako protiklad, který dodává vnějšímu životopisu bl. Ignáce z Berza rytmus posvátného dramatu.

Bratr Inocenc chtěl pouze sloužit a zůstávat na posledním místě: “dokonce se stal i tělesně sehnutým a stáhnul se kamsi do kouta, jakoby se toužil úplně ztratit.” Do svého sešitu si napsal: “Budu mít velkou touhu být podřízen všem a ve velké hrůze, že bych mohl být byť jen nejméně protěžován. Je se mnou zacházeno až příliš dobře: zasloužil bych si horší zacházení, já, který jsem tolik dlužen našemu Pánu”. Tento postoj mu byl příčinou mnohých ponížení. Bratři s ním vůbec nejednali v rukavičkách a často mu zle vyčinili zvláště za jeho nekonečné mše svaté, které svou délkou vybočovaly z běžného rozpisu. Pramálo nepomáhalo i cloumání za ornát, kterým ho chtěli vzpamatovat. On byl jakoby zcela ponořen do Ducha svatého a jeho pokleky a meditativní chvíle mlčení trvaly dlouho. Jeho žízeň po zadostiučinění mu vnukala tisíce způsobů přijatého utrpení a sebeponižování a vždy měl připravenu nějakou průzračnou odpověď nebo si s nevinou tvářičkou ztropil žerty sám ze sebe a vymluvil se na svou nezkušenost. Kněží z Chamonixského údolí k němu často přicházeli s prosbou o radu, a on uměl zcela přesně s hlubokou intuicí nalézt moudré řešení každého případu, který mu předložili. Jeho »lišáctví« však působilo, že jej mnozí považovali za nevhodného. Hořel touhou po očištění a po modlitbě, kterou chtěl odpovídat Lásce, která není milována a stále ho provázelo kruté tělesné utrpení, kdykoli se setkal se zlobou hříchu. Oficiálnímu teologovi provincie položil otázku, “zda lehký hřích může působit Bohu nekonečnou urážku” a třásl se při pouhé myšlence, že by se mohl dopustit byť jen nejmenší chyby.

Nejvíce jej přitahoval svatostánek. Zde, před Eucharistií nacházel všechno své dobro. Modlitby komunity mu nedostačovaly. Den mu svou délkou nestačil. Když dostal za úkol oprašovat regály, nikdy s tím neskončil a oprašoval je stále dokola. Když druzí končili, on stále pokračoval. Přikázali mu, aby vyšel z kostela s ostatními. On poslechl, ale jako naříkající holubice kroužil těsně kolem obvodu zdí a když byly dveře pootevřeny, zdržoval se před nimi a propadal extázi. Když objevil jednu škvírku v klášterní knihovně, kterou bylo vidět do kostela, od té chvíle byl stále v knihovně a “studoval”. Knihy však zůstávaly otevřené. On byl absorbován do tajemných důvěrností Eucharistie, která nyní již přitahovala neodolatelně včetně tělesných projevů. Nedokázal už žít daleko od svatostánku. Noci trávil v mlčenlivé adoraci, jak je to zaznamenáno o jedné noci v Osimu, kam se přišel vyzpovídat a kde jeho tvář zkrásněla, uvolnila se a zářila. Tak jej ráno našel farář, když přišel otevřít kostelní bránu.

S Eucharistií se pojil kříž a Ukřižovaný.  Nad ním rozjímal neustále a někdy až osmkrát či desetkrát denně opakoval pobožnost křížové cesty, při které plakal a naříkal. Stal se jejím propagátorem. Jeden svědek prohlásil, že “když byl někdo viděn, že se modlí křížovou cestu, mělo se zato, že se předtím jistě zpovídal u P. Inocence”.

Hilarin z Milána píše: “Vzhledem k tomu, že jeho povaha byla výrazně bázlivá a měl sklon k dobrovolné poddajnosti a úslužnosti, či zůstávat někde stranou v koutku, je přímo do očí bijící, jak Boží milost nijak neodstranila tyto psychologické sklony a přesvědčení o vlastní malosti, ale uměla je proměnit ve východisko pro heroické ctnosti a mystické stavy.”

Jan XXIII., který ho prohlásil dne 12. listopadu 1961 blahoslaveným, definoval jeho osobnost takto: “Je to moderní světec, světec pro naši dobu”. Jaké je však tajemství jeho velmi prostého života? Tato »modernost« svatosti je obtížně vysvětlitelná. O Inocenci, podle slov papeže Pavla VI. “říkají životopisci, že stále měl hlavu skloněnou, takže jen stěží bylo možné zachytit jeho pohled. Jestliže se však podíváme na tuto duši zevnitř, musíme říci, že jeho oči hleděly do výše, protože tak jako pro nás je zdrojem gravitace Země, pro něj zdrojem gravitace, či spíše levitace, bylo nebe.” On je světec, který uniká, skrývá se, mučen úzkostí mystické introverze, která se utváří odnímáním, odkládáním, bořením a tak se objevuje nová tvář stále absolutnější, stále chtěnější a hledanější, »milující nula«, jak ho kvůli plnosti božské lásky označila spisovatelka Curzia Ferrari ve své slavné biografické četbě o tomto světci. Když se vzdal všeho, bylo možné o něm říci, jako o svatém Františkovi: “Můj Bůh je mé všechno!” A toto je hluboké tajemství »bratříčka z Berza«, jak ho s oblibou nazývali lidé z v Chamonixského údolí.