Bl. Jakub z Ghaziru (1875–1954)

Kdo byl Abuna Jakub? Mnohým z nás toto jméno neříká nic nebo jen málo, ale ve své zemi je uznáván jako velikán v lásce. „Velký stavitel“, „apoštol kříže“, „libanonský svatý Vincent z Paoli“, „nový sv. Josef Cottolengo“, „nový don Bosko“… to všechno jsou přídomky, které libanonští křesťané i muslimové užívají, když na něj přijde řeč, ale také aby se k němu modlili a vyjádřili uznání jeho lidskosti a svatosti.

Jakub se narodil v Ghaziru, na periferii Bejrútu, 1. února 1875 Boutrosovi a Shams Haddadovým, jako třetí z osmi dětí. Jeho rodina byla křesťanská, maronitského obřadu, a hluboce věřící. Zvláště pak jeho matka svým svatým životem naučila syna štědrosti a velkomyslnosti vůči Bohu i lidem. Pokřtěn byl v Ghaziru, v maronitském kostele, 21. února 1875, jménem Khalil, k biřmování přistoupil 9. února 1881. Po dokončení základní školy, kterou absolvoval v letech 1885–1891 v rodném městě, pokračoval v Bejrútu stredoškolským studiem na dvou řeholních kolejích. V šestnácti letech emigroval do egyptské Alexandrie, kde byl otřesen negativním příkladem jednoho kněze a současně dojat svědectvím smrti jednoho bratra kapucína. Mladý Khalil se proto v devatenácti letech rozhodl pro zasvěcený život mezi bratry kapucíny.

V roce 1894 se tedy vrátil do Libanonu, aby svému otci oznámil své rozhodnutí. Následně začal noviciát v klášteře sv. Antonína z Padovy nedaleko od své vesnice. Jeho otec byl nejdříve proti, avšak nakonec mu nezbylo než dát souhlas. V noviciátu, jak bylo tehdy zvykem, mu bylo dáno nové jméno – Jakub z Ghaziru, na připomínku svatého františkánského bratra Jakuba z Marky. Všichni spolubratři jej obdivovali pro jeho sebezapírání, zbožnost, lásku, poslušnost, a smysl pro humor, který nikdy nezapomněl užít, když bylo třeba sjednat pokoj. Po dokončení studií jej apoštolský delegát mons. Duval vysvětil na kněze v kapli apoštolského vikariátu v Bejrútu. Následujícího dne slavil svou první mši svatou v rodné vesnici.

Představení mu svěřili starost o hospodaření pěti klášterů v Bejrútu a okolních horách, takže kvůli administrativním záležitostem musel být často na cestách. Jak sám vypráví ve svých vzpomínkách, nejméně dvacetkrát byl přepaden, zbit a v nebezpečí smrti, avšak Ježíšův kříž jej vždy zázračně zachránil. Roku 1905 byl jmenován vrchním ředitelem škol, které bratři kapucíni spravují v Libanonu.

Abuna Jakub prokázal také velké schopnosti v organizování poutí, procesí, liturgií a zvláště pak prvních svatých přijímání. Říkával: „Zasévejte hostie, budete sklízet světce.“

Ke zvláštním znakům jeho charismatu patřilo kázání. Své promluvy si připravoval v noci před Nejsvětější svátostí. Zachovalo se nám více než osm tisíc stran jeho spisů. Kázal v Sýrii, Iráku i Palestině. V Bejrútu založil Třetí františkánský řád, který se pak rozšířil po celém Libanonu. Velkou radost měl z možnosti navštívit Lurdy, Assisi a Řím, kde se setkal s papežem sv. Piem X. Protože si byl vědom významu tisku, v roce 1913 založil měsíčník Přítel rodiny. Když pak v roce 1914 vypukla 1. světová válka, francouzští kapucíni opustili Libanon a misii převzal právě Abuna Jakub, který si nenechal nic utéct a nové práci se věnoval kompetentně a s odvahou. Nijak mu to však nezabránilo, aby i nadále pečoval o terciáře, rozdával chléb hladovějícím, pohřbíval mnohé, kteří zůstali opušteni ležet na ulicích. Prozřetelnost nad ním bděla! Mnohokrát unikl chystanému zatčení, vězení a dokonce i popravě.

Protože na své poslání vynaložil všechnu svou energii i peníze a nezbylo mu ani pár drobných na svíčky pro svatostánek, rozhodl se předat klíče od misie apoštolskému delegátovi. Byl již u konce se silami, ale Prozřetelnost Boží měla pro něj ještě něco v rezervě: velká válka skončila a turecké vojsko opustilo zemi. Po válce se do země vrátili francouzští kapucíni, kteří pokračovali v přerušené práci. Novou oblastí činnosti Abuny Jakuba se proto staly útulky pro ženy a děti v obtížných životních situacích.

V jeho duši však sílil jeden dlouhodobý sen: postavit obrovský kríž na vrcholu jednoho z libanonských kopců, který by se tak stal místem setkávání pro terciáře i místem modlitby za padlé ve válce i za Libanonce, kteří opustili svou zemi. Jeho sen se uskutečnil s přispěním Prozřetelnosti: z kopce Jall-Eddib, kterému se říkalo kopec džínů a víl, se stal kopec kříže. Druhý kříž pak vztyčil v Deir El-Qamaru (tj. Klášter měsíce) v mnohokonfesní oblasti Chouf.

Prozřetelnost však měla s Abunou Jakubem ještě mnohem větší plány. Když byl povolán, aby ve veřejné nemocnici vyzpovídal jednoho nemocného kněze, odešel odsud otřesen. Kromě toho, že se onen kněz v důsledku špatné péče nacházel v bědném stavu, trpěl tím, že během své nemoci nikdy neměl možnost slavit mši svatou. Abuna Jakub proto neváhal a převezl ho ke kostelu Panny Marie Ochránkyně moře, kde se k němu velmi brzy připojili další nemocní kněží. Boží Prozřetelnost má zapotřebí paží a zvláště šlechetných a mateřských srdcí, která si vezmou za svou každodenní a namáhavou práci milosrdenství. Myšlenka na založení kongregace mu proto nedala pokoje. Sestry františkánky Neposkvrněného početí z Lons-le-Saunier mu pomohly vychovat mladá děvčata a v roce 1930 konečně založil Kongregaci sester františkánek Libanonského kříže. Jeho první spolupracovnicí a spoluzakladatelkou bude sestra Marie Zougheib.

Ve stanovách nové kongregace Abuna Jakub zvláště naléhá na to, aby nikdy nechyběla nemocniční péče o kněze, nebo ty, kteří pro své stáří již nemohou vykonávat svou službu; péče o nemohoucí, slepé, chromé, duševně postižené a osamělé nevyléčitelně nemocné; dále pak péče o sirotky a jejich vzdělávání. A dodává: „když to bude třeba, je možné věnovat se školskému apoštolátu v místě, kde už existuje dům sester a není tam přítomna jiná kongregace zaměřená na vzdělávání“.

Láskou k trpícím lidem se vyznačoval celý běh života Abuny Jakuba. Roku 1919 založil v Jall-Eddibu školu sv. Františka, která je dnes známá pod jménem Val Père Jacques (tj. Údolí Otce Jakuba) v Bkennayi; dále pak nemocnici v Deir El-Qamaru (1933); pro tělesně postižená děvčata pak založil Konvent Panny Marie od Studny v Bkennayi (1941), ve kterém bylo také sídlo generalátu, postulát, noviciát a centrum pro duchovní obnovy kněží, řeholnic, a modlitebních skupin; dále pak založil nemocnici Panny Marie v Antéliasu pro chronicky nemocné a přestárlé (1946). A k tomu ješte založil nemocnici Svatého Josefa v Dore (1948) umístenou v lidové čtvrti; hospic Krista Krále v Zouk-Mosbeh (1950), umístěný na návrší nad pobrežní cestou směrem k Byblosu, kterému vévodí socha Krista Krále vysoká dvanáct metrů.

V roce 1951 byla nemocnice Svatého kříže zcela vyhrazena pro léčbu duševních nemocí. Dnes je to největší psychiatrický komplex na Středním Východě, vybavený univerzitním a akademickým centrem. Je zde více než tisíc nemocných, z nichž polovinu tvoří nekřestané. Nemocnice Svatého kříže přijímá nemocné bez rozdílu náboženství v duchu milosrdenství, kterým se vyznačuje Kongregace sester františkánek Libanonského kříže. Říkají: „Jsme jako pramen, který se nikdy neptá žíznivého: Řekni mi nejdříve, z jaké země přicházíš, jinak ti nedám napít.“

Abuna Jakub je uznáván jak náboženskými, tak i občanskými autoritami. Je to velikán v lásce, který nikdy nehledal jiný smysl života než „milovat Boha a milovat člověka, jenž je obrazem Ukřižovaného“.

Věk a nemoc zaútočily na silné svaly Kristova atleta a zvláště na jeho srdce, které tolikrát Abuna Jakub obětoval Pánu. „Pane, ty chceš mé srdce, tak tady ho máš; stejně jako můj rozum, mou vůli a celého mne samého.“ Na úsvitu soboty 26. června 1954 řekl: „Dnes je můj poslední den!“ Zemřel v 15 hodin. Rozhlas, noviny, přátelé, zvony ve vesnicích, ti všichni ohlašovaly jeho smrt. Do kláštera Svatého kříže přibíhaly tisíce osob, aby plakaly, modlily se a dostaly požehnání od toho, který nyní již žije ve věčnosti.

Apoštolský nuncius shrnul život Abuna Jakuba těmito slovy: „Byl to největší člověk, jaký Libanon dal našim dnům.“ A prezident Naccache, jménem prezidenta republiky Camille Chamouna, položil na jeho prsa zlatou medaili Cedru první třídy, na znamení uznání za prokázaná dobrodiní. Tělo bylo uloženo do hrobu v nové kapli Kalvárie. Vzhledem k pověsti svatosti, které se těšil za života i po smrti, byl zahájen beatifikační proces. Papež Benedikt XVI. jej blahořečil 22. června 2008.

Abuna Jakub se otevřel utrpení druhých lidí a nechal se oslovit naléhavými potřebami své doby. Dal k dispozici všechny své síly a nešetřil se. Miloval svůj národ a uvedl do pohybu všechny své organizační schopnosti, aby našel ta nejlepší, dlouhodobá řešení. Nelekal se obtížných výzev ani obětí, které s nimi byly spojeny. Měl ve zvyku říkat: „Kdo chce nebe bez utrpení, je jako ten, kdo chce kupovat zboží bez placení.“ Je také zaznamenán jeho výrok: „Modlitba bez důvěry, je jako dopis v kapse, který nikdy nedošel na místo určení.“ Je zřejmé, že tak rozsáhlé akce by nebyly možné bez hlubokého zakořenění ve víře.

Mauro Jöhri

Přejít na začátek