Bl. Jakub z Ghaziru (1875–1954)

Bl. Jakub z Ghaziru (1875–1954)

Kdo byl Abuna Jakub? Mnohým z nás toto jméno neříká nic nebo jen málo, ale ve své zemi je uznáván jako velikán v lásce. „Velký stavitel“, „apoštol kříže“, „libanonský svatý Vincent z Paoli“, „nový sv. Josef Cottolengo“, „nový don Bosko“… to všechno jsou přídomky, které libanonští křesťané i muslimové užívají, když na něj přijde řeč, ale také aby se k němu modlili a vyjádřili uznání jeho lidskosti a svatosti.

Jakub se narodil v Ghaziru, na periferii Bejrútu, 1. února 1875 Boutrosovi a Shams Haddadovým, jako třetí z osmi dětí. Jeho rodina byla křesťanská, maronitského obřadu, a hluboce věřící. Zvláště pak jeho matka svým svatým životem naučila syna štědrosti a velkomyslnosti vůči Bohu i lidem. Pokřtěn byl v Ghaziru, v maronitském kostele, 21. února 1875, jménem Khalil, k biřmování přistoupil 9. února 1881. Po dokončení základní školy, kterou absolvoval v letech 1885–1891 v rodném městě, pokračoval v Bejrútu stredoškolským studiem na dvou řeholních kolejích. V šestnácti letech emigroval do egyptské Alexandrie, kde byl otřesen negativním příkladem jednoho kněze a současně dojat svědectvím smrti jednoho bratra kapucína. Mladý Khalil se proto v devatenácti letech rozhodl pro zasvěcený život mezi bratry kapucíny.

V roce 1894 se tedy vrátil do Libanonu, aby svému otci oznámil své rozhodnutí. Následně začal noviciát v klášteře sv. Antonína z Padovy nedaleko od své vesnice. Jeho otec byl nejdříve proti, avšak nakonec mu nezbylo než dát souhlas. V noviciátu, jak bylo tehdy zvykem, mu bylo dáno nové jméno – Jakub z Ghaziru, na připomínku svatého františkánského bratra Jakuba z Marky. Všichni spolubratři jej obdivovali pro jeho sebezapírání, zbožnost, lásku, poslušnost, a smysl pro humor, který nikdy nezapomněl užít, když bylo třeba sjednat pokoj. Po dokončení studií jej apoštolský delegát mons. Duval vysvětil na kněze v kapli apoštolského vikariátu v Bejrútu. Následujícího dne slavil svou první mši svatou v rodné vesnici.

Představení mu svěřili starost o hospodaření pěti klášterů v Bejrútu a okolních horách, takže kvůli administrativním záležitostem musel být často na cestách. Jak sám vypráví ve svých vzpomínkách, nejméně dvacetkrát byl přepaden, zbit a v nebezpečí smrti, avšak Ježíšův kříž jej vždy zázračně zachránil. Roku 1905 byl jmenován vrchním ředitelem škol, které bratři kapucíni spravují v Libanonu.

Abuna Jakub prokázal také velké schopnosti v organizování poutí, procesí, liturgií a zvláště pak prvních svatých přijímání. Říkával: „Zasévejte hostie, budete sklízet světce.“

Ke zvláštním znakům jeho charismatu patřilo kázání. Své promluvy si připravoval v noci před Nejsvětější svátostí. Zachovalo se nám více než osm tisíc stran jeho spisů. Kázal v Sýrii, Iráku i Palestině. V Bejrútu založil Třetí františkánský řád, který se pak rozšířil po celém Libanonu. Velkou radost měl z možnosti navštívit Lurdy, Assisi a Řím, kde se setkal s papežem sv. Piem X. Protože si byl vědom významu tisku, v roce 1913 založil měsíčník Přítel rodiny. Když pak v roce 1914 vypukla 1. světová válka, francouzští kapucíni opustili Libanon a misii převzal právě Abuna Jakub, který si nenechal nic utéct a nové práci se věnoval kompetentně a s odvahou. Nijak mu to však nezabránilo, aby i nadále pečoval o terciáře, rozdával chléb hladovějícím, pohřbíval mnohé, kteří zůstali opušteni ležet na ulicích. Prozřetelnost nad ním bděla! Mnohokrát unikl chystanému zatčení, vězení a dokonce i popravě.

Protože na své poslání vynaložil všechnu svou energii i peníze a nezbylo mu ani pár drobných na svíčky pro svatostánek, rozhodl se předat klíče od misie apoštolskému delegátovi. Byl již u konce se silami, ale Prozřetelnost Boží měla pro něj ještě něco v rezervě: velká válka skončila a turecké vojsko opustilo zemi. Po válce se do země vrátili francouzští kapucíni, kteří pokračovali v přerušené práci. Novou oblastí činnosti Abuny Jakuba se proto staly útulky pro ženy a děti v obtížných životních situacích.

V jeho duši však sílil jeden dlouhodobý sen: postavit obrovský kríž na vrcholu jednoho z libanonských kopců, který by se tak stal místem setkávání pro terciáře i místem modlitby za padlé ve válce i za Libanonce, kteří opustili svou zemi. Jeho sen se uskutečnil s přispěním Prozřetelnosti: z kopce Jall-Eddib, kterému se říkalo kopec džínů a víl, se stal kopec kříže. Druhý kříž pak vztyčil v Deir El-Qamaru (tj. Klášter měsíce) v mnohokonfesní oblasti Chouf.

Prozřetelnost však měla s Abunou Jakubem ještě mnohem větší plány. Když byl povolán, aby ve veřejné nemocnici vyzpovídal jednoho nemocného kněze, odešel odsud otřesen. Kromě toho, že se onen kněz v důsledku špatné péče nacházel v bědném stavu, trpěl tím, že během své nemoci nikdy neměl možnost slavit mši svatou. Abuna Jakub proto neváhal a převezl ho ke kostelu Panny Marie Ochránkyně moře, kde se k němu velmi brzy připojili další nemocní kněží. Boží Prozřetelnost má zapotřebí paží a zvláště šlechetných a mateřských srdcí, která si vezmou za svou každodenní a namáhavou práci milosrdenství. Myšlenka na založení kongregace mu proto nedala pokoje. Sestry františkánky Neposkvrněného početí z Lons-le-Saunier mu pomohly vychovat mladá děvčata a v roce 1930 konečně založil Kongregaci sester františkánek Libanonského kříže. Jeho první spolupracovnicí a spoluzakladatelkou bude sestra Marie Zougheib.

Ve stanovách nové kongregace Abuna Jakub zvláště naléhá na to, aby nikdy nechyběla nemocniční péče o kněze, nebo ty, kteří pro své stáří již nemohou vykonávat svou službu; péče o nemohoucí, slepé, chromé, duševně postižené a osamělé nevyléčitelně nemocné; dále pak péče o sirotky a jejich vzdělávání. A dodává: „když to bude třeba, je možné věnovat se školskému apoštolátu v místě, kde už existuje dům sester a není tam přítomna jiná kongregace zaměřená na vzdělávání“.

Láskou k trpícím lidem se vyznačoval celý běh života Abuny Jakuba. Roku 1919 založil v Jall-Eddibu školu sv. Františka, která je dnes známá pod jménem Val Père Jacques (tj. Údolí Otce Jakuba) v Bkennayi; dále pak nemocnici v Deir El-Qamaru (1933); pro tělesně postižená děvčata pak založil Konvent Panny Marie od Studny v Bkennayi (1941), ve kterém bylo také sídlo generalátu, postulát, noviciát a centrum pro duchovní obnovy kněží, řeholnic, a modlitebních skupin; dále pak založil nemocnici Panny Marie v Antéliasu pro chronicky nemocné a přestárlé (1946). A k tomu ješte založil nemocnici Svatého Josefa v Dore (1948) umístenou v lidové čtvrti; hospic Krista Krále v Zouk-Mosbeh (1950), umístěný na návrší nad pobrežní cestou směrem k Byblosu, kterému vévodí socha Krista Krále vysoká dvanáct metrů.

V roce 1951 byla nemocnice Svatého kříže zcela vyhrazena pro léčbu duševních nemocí. Dnes je to největší psychiatrický komplex na Středním Východě, vybavený univerzitním a akademickým centrem. Je zde více než tisíc nemocných, z nichž polovinu tvoří nekřestané. Nemocnice Svatého kříže přijímá nemocné bez rozdílu náboženství v duchu milosrdenství, kterým se vyznačuje Kongregace sester františkánek Libanonského kříže. Říkají: „Jsme jako pramen, který se nikdy neptá žíznivého: Řekni mi nejdříve, z jaké země přicházíš, jinak ti nedám napít.“

Abuna Jakub je uznáván jak náboženskými, tak i občanskými autoritami. Je to velikán v lásce, který nikdy nehledal jiný smysl života než „milovat Boha a milovat člověka, jenž je obrazem Ukřižovaného“.

Věk a nemoc zaútočily na silné svaly Kristova atleta a zvláště na jeho srdce, které tolikrát Abuna Jakub obětoval Pánu. „Pane, ty chceš mé srdce, tak tady ho máš; stejně jako můj rozum, mou vůli a celého mne samého.“ Na úsvitu soboty 26. června 1954 řekl: „Dnes je můj poslední den!“ Zemřel v 15 hodin. Rozhlas, noviny, přátelé, zvony ve vesnicích, ti všichni ohlašovaly jeho smrt. Do kláštera Svatého kříže přibíhaly tisíce osob, aby plakaly, modlily se a dostaly požehnání od toho, který nyní již žije ve věčnosti.

Apoštolský nuncius shrnul život Abuna Jakuba těmito slovy: „Byl to největší člověk, jaký Libanon dal našim dnům.“ A prezident Naccache, jménem prezidenta republiky Camille Chamouna, položil na jeho prsa zlatou medaili Cedru první třídy, na znamení uznání za prokázaná dobrodiní. Tělo bylo uloženo do hrobu v nové kapli Kalvárie. Vzhledem k pověsti svatosti, které se těšil za života i po smrti, byl zahájen beatifikační proces. Papež Benedikt XVI. jej blahořečil 22. června 2008.

Abuna Jakub se otevřel utrpení druhých lidí a nechal se oslovit naléhavými potřebami své doby. Dal k dispozici všechny své síly a nešetřil se. Miloval svůj národ a uvedl do pohybu všechny své organizační schopnosti, aby našel ta nejlepší, dlouhodobá řešení. Nelekal se obtížných výzev ani obětí, které s nimi byly spojeny. Měl ve zvyku říkat: „Kdo chce nebe bez utrpení, je jako ten, kdo chce kupovat zboží bez placení.“ Je také zaznamenán jeho výrok: „Modlitba bez důvěry, je jako dopis v kapse, který nikdy nedošel na místo určení.“ Je zřejmé, že tak rozsáhlé akce by nebyly možné bez hlubokého zakořenění ve víře.

Mauro Jöhri

Přejít nahoru
KAPUCÍNI
Přehled ochrany osobních údajů

Tyto webové stránky používají soubory cookies, abychom vám mohli poskytnout co nejlepší uživatelský zážitek. Informace o souborech cookie se ukládají ve vašem prohlížeči a plní funkce, jako je rozpoznání, když se na naše webové stránky vrátíte, a pomáhají našemu týmu pochopit, které části webových stránek považujete za nejzajímavější a nejužitečnější.