Blahoslavený Jan Ludvík Loir (1720–1794)

  • Jan Baptista (Jan Ludvík) Loir se narodil dne 11. března 1720 v Besançonu.
  • Kapucínem se stal v květnu 1740 v Lyonu.
  • Až do roku 1767 trávil svůj řeholní život mezi dvěma kapucínskými kláštery v Lyonu.
  • Po zrušení řeholních domů v roce 1791 se uchýlil ke svým příbuzným do Précordu.
  • Dne 30. května 1793 byl uvězněn, protože se nepodrobil státem nařízené přísaze svobody a rovnosti a byl deportován do Moulins.
  • Společně s dalšími kněžími byl převezen do Rochefortu a na konci dubna 1793 byli všichni natlačeni na loď.
  • Loď s názvem „Dva společníci“ (Deux-Associés) sloužila jako koncentrační tábor a zde, v neslýchaných podmínkách, Jan Baptista zesnul dne 19. května 1794, jako první z 22 kapucínů, kteří stejným způsobem opustili tento svět, aby nezradili věrnost Církvi.

„Vstoupil jsem do Řádu ne proto, abych poroučel, ale abych poslouchal, ne proto, abych ovládal, ale abych se podřizoval.“ (bl. Jan Ludvík Loir)

Radostný zpěv ve smrti

Mezi více než osmi sty duchovními a řeholníky, kteří byli internováni na pověstných Rochefortských pontonech ukotvených v roce 1794 u ostrova Aix, bylo i mnoho bratří kapucínů. Měli být převezeni do kolonií na jihoamerické Guayaně, ale anglické plachetnice, které křižovaly kolem francouzských břehů, znemožnily lodím odplout. Proto na těchto plovoucích prototypech “táborů smrti” mnozí bídně přišli o život pro svou lásku k víře. Dne 1. října 1995 prohlásil papež Jan Pavel II. tuto jejich životní oběť za milost mučednictví, na které měl podíl generální vikář v La Rochelle Jan Baptista Souzy a jeho 64 společníků, mezi nimiž byli i kapucíni Jan Ludvík z Besançonu, Protasius ze Sées a Sebastián z Nancy, jejichž příběh zde chceme ve stručnosti zprostředkovat.

Jan Baptista (toto jméno dostal při křtu) se narodil 11. března 1720 v Besançonu (departement Doubs) otci Janu Ludvíkovi Loirovi a Alžbětě Juliotové, jako šestý z osmi dětí. Pokřtěn byl v den svého narození. Jeho otec byl Pařížan a pracoval jako ředitel a pokladník Burgundské mincovny v Besançonu. V roce 1730 byl zvolen ředitelem stejného podniku v Lyonu, kam se přestěhoval s celou rodinou a kde syn Jan Baptista absolvoval svá první studia, přesto se o jeho mládí neví téměř nic. Ví se pouze, že ve dvaceti letech se v květnu roku 1740 stal kapucínem ve velkém klášteře toho města a spolu s řeholním hábitem přijal i jméno Jan Ludvík. Řeholní sliby složil dne 9. května 1741. V Lyonu měli kapucíni dva kláštery, jeden byl pojmenován po sv. Františkovi, byl založen roku 1575 ve čtvrti sv. Pavla a říkalo se mu “Velký klášter”, druhý byl vybudován v roce 1622, zasvěcen byl sv. Ondřeji a byl nazýván “Malé Forezsko” (tj. oblast na Loiře v Jižní Francii). V těchto dvou klášterech Jan Ludvík prožil většinu svého řeholního života. Přinejmenším dvakrát během svého života byl představeným, jednou v klášteře sv. Ondřeje v letech 1761 až 1764, a pak až do roku 1767 ve Velkém klášteře sv. Františka. Kromě těchto stručných zpráv o něm archívy mlčí.

Opat Aimé Guillon, který ho osobně znal, zanechal o něm ve své knize o mučednících víry toto významné svědectví: “Vynikal veškerými ctnostmi, které jej mohly učinit doporučeníhodným, přesto nechtěl nikdy přijmout žádnou funkci a odůvodněním, že do Řádu vstoupil nikoliv proto aby nařizoval, ale aby poslouchal; a nikoliv proto aby druhé ovládal, ale aby se podřizoval. Pokorně usiloval o záchranu duší, a při svém úspěšném působení jako zpovědník se zdál být neúnavný. Nechyběl na žádné misii organizované jeho spolubratry, a vždy se jí účastnil s horlivým nadšením. Jeho zvláštní pozornosti se těšili prostí lidé, ale rovněž významné a důležité osobnosti, které si potrpěly na zbožnost, se cítily přitahovány jeho vznešeným vystupováním a přívětivostí. Bylo by těžké spočítat kolik duší ze všech sociálních vrstev obrátil na víru či navrátil k Bohu”.

Bylo mu 74 let, když francouzští revolucionáři nutili v roce 1749 kněze a řeholníky, aby složili schismatickou přísahu civilní konstituce duchovenstva. Otec Jan Ludvík tehdy právě pobýval v klášteře sv. Františka, když Národní ústavodárné shromáždění přikázalo provést inventuru všech osob a majetku v každém řeholním domě. On prohlásil, že chce zůstat v Řádu. Ale kolem října opustil Lyon a uchýlil se do Bourbonského Précordu, na zámek, ve kterém bydlela jeho sestra Nikola Alžběta se svým synem, majitelem zámku Gilbertem z Grassinu, a kde našly útočiště i dvě její vnučky – dominikánky. Gilbert z Grassinu byl však známý svou pramalou loyolitou k režimu a tak ho kdosi udal, že se prý na zámku tvoří jakási podezřelá společnost a místně příslušné direktorium pak dne 3. února 1793 nařídilo domovní prohlídku. Výsledek byl sice negativní, ale všichni obyvatelé zámku byli přesto dne 30. května převezeni do Moulins, kde 66 vzdorných kněží odmítajících revoluční přísahu bylo internováno ve starobylém klášteře sv. Kláry.

Na seznamu duchovních, kteří odmítli složit přísahu, figuroval rovněž otec Loir, klasifikovaný jako “kapucín šlechtického původu”. Jeho věk by jej uchránil od dalších utrpení, kdyby koncem roku 1793 nedošlo k strašlivé ateistické dohodě, která umožňovala potichu odstranit obstárlé duchovní, kteří pak byli převezeni, někteří z nich již nemocní, na tři různá místa, až do Rochefortu. Otec Jan Ludvík byl odvezen z Moulins dne 2. dubna 1794, ve třetím transportu společně s 26 jinými vyhnanci, kanovníky, faráři, trapisty, kapucíny, jinými františkány a piaristy. Během převozu, na vozech hlídaných policisty a národními gardami, jim lidé dávali najevo soucit a snažili se jim pomáhat. Do Rochefortu dorazili koncem dubna. Byli podrobeni důkladné prohlídce a poté naloděni na dva koráby zakotvené na mořském pobřeží.

Koráb, na který byl umístěn otec Jan Ludvík, se jmenoval “Dva spojenci”. Kapitán a jeho posádka byli lidé z galéry. Do lodi bylo doslova napěchováno 400 deportovaných v žalostném stavu. Jejich život byl předobrazem pozdějších lágrů. Jedna špinavá miska sloužila k jídlu pro deset lidí, kteří se museli spokojit se zkaženým masem, treskou, velkými boby, a museli jíst ve stoje, bez talířů, sklenek či vidliček, namačkaní jeden na druhém, a nabírali si jídlo jednou lžící ze zimostrázového dřeva. Bylo to mučení hladem, ke kterému se přidružovala další utrpení hygienicko-zdravotního povahy. Nebyly tu žádné léky a neustále bylo slyšet urážky od jejich věznitelů. Nejstrašlivější strastí byly ale noční hodiny. Písknutí oznamovalo začátek odpočinku. Tato lidská masa, kde bylo mnoho starců a nemocných, byla přinucena směstnat se do podpalubí, do nákladního prostoru, jako sardinky do sudu, a noc byla peklem, neboť posádka lodi s rafinovanou krutostí, zaplňovala podpalubní prostor palčivými výpary tak, že zápalnými kuličkami zapalovala soudky dehtu, čímž vytvořila jakousi předchůdkyni plynových komor. Byl to tehdy běžně užívaný způsob, jak vyčistit vzduch, jenže u uvězněných vyvolával obrovské pocení a kašel a ti slabší umírali udušením. V tomto stavu pak byli vyhnáni na chladný vzduch na palubě lodi a všichni se museli plížit jako červi a prudký teplotní rozdíl působil, že se chvěli mrazem až drkotali zuby.

Za největší trest však považovali, že nesměli mít u sebe ani breviář, ani jiné zbožné knihy a nesměli se ani společně modlit. Přesto se našli někteří, kterým se podařilo ukrýt breviář či evangelium nebo svaté oleje, někomu dokonce proměněné hostie. A v této špinavé stoce si mučedníci vyměňovali svátosti, které jim dávaly sílu, aby smrti dokázali čelit s radostí.

Takové bylo utrpení otce Jana Ludvíka. Ale jeho živá a veselá nátura dodávala odvahu i ostatním trpícím. Jeden z těch, kteří přežili, podal o tomto kapucínovi následující svědectví: “Přestože to byl ctihodný stařec, dokázal všechny rozveselovat. Zpíval jako třicetiletý mladík, čímž se snažil zmírnit naše utrpení, skrývaje přitom strasti, které jej mučily. Zemřel stejně klidně jako vždycky žil. Ráno dne 30. florealu (tj 19. května) 1794 našli deportovaní, když se probudili v podpalubí, tohoto vynikajícího řeholníka mrtvého, jak klečí na svém místě. Nikoho předtím ani nenapadlo, že by tento radostný řeholník trpěl nějakou nemocí. Zvedl se, poklekl aby se pomodlil a tak zesnul. Kdo jej viděl v této pokorné poloze, vedle sloupku jeho lůžka, věřil tomu, že se skutečně modlí, a on zemřel s postojem prosebníka jak Písmo svaté popisuje patriarchy Starého zákona při umírání.”

Byl prvním z 22 kapucínů, kteří zemřeli na Rochefortu.

Scroll to Top