Bl. Jeremiáš z Valachie (1556–1625)

Jeremiáš z Valachie (Jon Stoika) se narodil 29. června 1556 v rumunském Tzazo.
V roce 1574 přišel do Itálie, bylo mu osmnáct let.
V roce 1578 dorazil do Neapole, v květnu přijal kapucínský oděv v klášteře Sessa Aurunca.
Dne 8. května 1579 složil řeholní sliby
Od roku 1579 do r. 1584 byl přidělován jako bratr laik do různých klášterů.
V roce 1585 byl jmenován ošetřovatelem ve velké kapucínské ošetřovně v tzv. „novém“ klášteře S. Efréma v Neapoli.
Již téměř jako sedmdesátiletého jej představeným na konci února 1625 poslal do Torre del Greco, aby navštívil nemocného.
Po návratu ho sklátil zápal plic se zánětem pohrudnice a zesnul 5. března 1625, oplakávaný všemi jako by zemřela matka.
Brzy po jeho skonu byl 20. září 1625 zahájen informativní proces.
Dne 18. prosince 1959 potvrdil papež Jan XXIII. hrdinský stupeň jeho ctností.
Dne 30. října 1983 jej papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného.

„Říkejte Otče náš, protože to je ta nejlepší modlitba, kterou může křesťan konat, vždyť se jí apoštolé naučili od samého Boha. Milujme tohoto velkého Boha, který si zaslouží být milován. Neurážejme ho, protože je převelmi dobrý; je tak dobrý odměňovatel, protože pro nás mnoho udělal. Božská láska činí všechno snadnější.“ (bl. Jeremiáš z Valachie)

Božskou láskou motivované milosrdenství

Jeremiáš z Valašska se narodil v malé vesničce zemědělců a pastýřů jménem Tzazo, v Rumusku, dne 29. června 1556. Když přišel do Itálie, byl již zformován k evangelním ctnostem příkladem a výchovou svých rodičů, otce Stoiky Kostiče a zvláště pak maminky Margherity Barbato. Pociťoval silné vnitřní puzení odebrat se do Itálie, “kde jsou dobří křesťané – jak slyšel od své maminky – a kde všichni řeholníci jsou svatí a kde sídlí papež, Kristův vikář”. Cesta, na kterou se skutečně vydal, se stala dobrodružstvím plným tvrdých zkušeností. Jak mohl mladičký rolník, který neuměl číst ani psát, a znal pouze nářečí své země, odejít tak daleko od svých rodičů a bez prostředků i jasného plánu se odvážit na tak dlouhou a riskantní cestu, kdyby ho k tomu nevedla zvláštní milost Boží? On sám vyprávěl, jak musel projít mnohými zkušenostmi “ze své země až sem, byl nucen dělat veškerá řemesla: pomáhat jako dělník v továrnách, okopávat půdu, pást dobytek, sloužit u jednoho lékaře a lékárníka: Jen dvě řemesla nikdy nedělal: páže a biřice.”

Když dorazil do Itálie, do Bari, jako služebník slavného lékaře Pietra Lo Iacono, setkal se s nejtrpčím zklamáním svého života. Kdeže dobří křesťané! Již se chtěl vrátit do vlasti. Ale Boží prozřetelnost jej přivedla k rozhodnutí stát se kapucínem. Stalo se to v Neapoli, kam přišel během čtyřicetidenního půstu v roce 1578. Tamní řeholníci se mu zdáli býti “těmi svatými mnichy”, o kterých mu vyprávěla maminka. V klášteře Sessa Aurunca (Caserta) přijal kapucínský oděv a jméno Jeremiáš. Po rozličných službách v různých klášterech, jako ve Starém klášteře S. Efréma v Neapoli a v Pozzuoli, mu byl v roce 1585 přidělen úkol pomáhat nemocným ve velké ošetřovně Nového kláštera sv. Efréma, který byl obecně nazýván klášterem [Neposkvrněného] Početí. Zůstal zde nepřetržitě čtyřicet let, až do své smrti dne 5. března 1625.

Během 46 let svého řeholního života dal zazářit uvnitř kláštera i mimo něj nadpřirozenému charismatu milosrdné lásky a darů Ducha Svatého, takže se obecně říkalo: “Kdo se v milosrdné lásce může vyrovnat bratru Jeremiáši?” Byla v něm přítomna celá bohatá škála ctností a projevů milosrdenství jak tělesného tak i duševního. Vidinou a rozměrem jeho života se stalo milosrdenství: Bůh je cele milosrdný, Nejsvětější Trojice je milosrdenstvím, Kristovo utrpení a jeho Tělo ve svátosti oltářní jsou milosrdenstvím, Panna v šatu posetém hvězdami je Matkou milosrdenství, Církev je milosrdenstvím, lidstvo je darem milosrdenství, viditelný i neviditelný vesmír je nepřetržitým projevem Božího milosrdenství.

Byl analfabet, ale když mluvil, byl jeho projev barvitý, pronikavý, bez rozumových komplexů a bezprostřední, takže “všichni poskakovali radostí a rádi mu naslouchali”. Překypoval milosrdenstvím, byl vyhledávaným těšitelem zarmoucených a skutečně i uměl utěšit. Nespokojoval se s tím, že jej mnozí vyhledávali, i on sám hledal trpící. Nedělal rozdíly mezi chudými a bohatými. Chodil od domů chudých k šlechtickým palácům, a vždy vstupoval se stejnou prostotou. Cítil se ponoukán k pomoci nemocným a trpícím stejně jako by stál tváří v tvář nějaké katastrofě a dokázal je utěšit svou službou a “svými prostými a duchovními slovy”, více než vzdělanci a kazatelé.

Byl stále ochotný a radostný. Zdrojem této radosti, která vyzařovala z jeho tváře, byla čistota, prostota a láska. Vždy měl při sobě něco, co mohl darovat. Touhu po utrpení a hrdinském pokání i chudobě skrýval pod rouškou šaškovství, humoru a veselí. I v klášteře byl jako poutník a cizinec, protože neměl svou celu, kterou by používal, ale noci trávil v celách nemocných či jiných řeholníků, a byl tak chudý, že jak sám říkal: “neměl na zaplacení pronájmu za klášterní celu”.

“Bajky bratra Jeremiáše” znali všichni. Těmito vymyšlenými příběhy skrýval své neustálé odříkání v jídle; říkal jim ‘fafanelli’ a vyprávěl je tak dobře, že často podnítil touhu po jejich slyšení i u významných osobností města, kteří si je přicházeli poslechnout. Ale rovněž spolubratři a sami nemocní, když jej viděli procházet ošetřovnou, žádali jej, aby jim vyprávěl některé ze svých příběhů a on jim s velkou chutí vyhověl. Jeho laskavost byla proslulá i mimo ‘zdi kláštera’. Protože “konat milosrdenství – říkával – je více než extáze”. Nicméně každý věděl, že se neúnavně modlí a miluje Svátosti oltářní, kříž i Pannu Marii, kterou něžně nazýval ‘naší mamičkou’.

Proslulou se stala Madona bratra Jeremiáše, kterou on jedné noci, pravděpodobně v předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie v roce 1608, uviděl v celé její neopakovatelné kráse. Ale všiml si, že – přestože je královna – neměla na hlavě korunu. Žádal ji o vysvětlení. Uslyšel toto: “Mojí korunou je tento můj syn!”. toto vidění zůstalo již navždy vepsané ve tváři pokorného řeholníka jako světlo, které nedokázal skrývat a svěřil se s ním svému blízkému příteli, bratru Pacifikovi ze Salerna. A tak se tato zpráva rozšířila mezi Jeremiášovy spolubratry a dostala se i mimo klášter. Madona bratra Jeremiáše dosáhla velké popularity ve městě i v Neapolském království. Jeden malíř ji zobrazil a podle tohoto obrazu byla vytvořena řada rytin, které se rozšířily mezi lid jako svatý obrázek.

Tato zkušenost ze setkání s Pannou Marií podnítila ještě více milosrdenství bratra Jeremiáše, kdykoliv se setkal s utrpením, ve kterém viděl odlesk oné ‘koruny’, nebo snad obličej Mariina Syna. Chudáci pro něj byli skutečnými pány, kterým je třeba sloužit. Jim bylo třeba otevřít bránu kláštera, ale rovněž nechat otevřený vstup do zahrady. Jeho překypující milosrdenství podrobilo těžké zkoušce zaběhlá schémata klášterního života: kuchaři, bratři starající se o zelinářskou zahradu a sběrači almužen a rovněž i různí představení mu to vyčítali. Ale on, plný lásky, je umlčoval prostými slovy, kterým nemohli odporovat: “Vůči nemohoucím, kteří jsou potřební je třeba milosrdné lásky”. Protože se často stávalo, že výtěžek jeho žebrání po městě skončil v rukách nemocných či chudých, které potkával; neboť jak říkal: “Chamtivost vede k bídě”, bratři pracující na zahradě, kterým vadil neustálý průvod početných chudáků, obehnali zahradu plotem. On trval na tom, že “chudým je třeba vždy dávat jako almužnu to nejlepší, tedy to, co chutná a ne to co se nám nechutná a co se nám nehodí”.

V klášteře byl neúnavný a činný ve dne i v noci. Byl stále v pohybu a s radostí i neuvěřitelnou chutí obsluhoval nemocné, především ty, jejichž nemoc byla zvláště odporná. Oni byli jeho rájem, jeho kratochvílí, jeho nejmilejší společností. Byli mezi nimi někteří, kteří byli protivní, zmrzačení, pokrytí ranami a zapáchající. Právě ty on obsluhoval ve dne v noci jako by byli jeho děti, a choval se mezi nimi jakoby pobýval mezi květy a růžemi. Jejich odporný zápach se pro něj měnil, jako u svatého Františka hořkost mezi malomocnými, v potěchu pro duši a tělo. Jak často říkával, zdálo se mu, že se noří do pižmové vůně, když mezi ně přicházel, aby je utěšil, posloužil jim jako tolika malým bytůstkám a krmil je jako tolik ‘děťátek’.
“Nestyděl se – píše F. S. Toppi – žebrat pro nemocné chudáky maso od řezníků, snažil se získat oděvy pro ty, kteří se neměli do čeho obléci, bránil sluhy, ke kterým se špatně chovali jejich pánové, přičiňoval se, aby našel poctivou práci pro nezaměstnané, snažil se zajistit věno pro osiřelé nebo ohrožené dívky, aby se mohly slušně vdát, chodil do vězení, aby navštívil trestance, nešetřil námahou, aby utišil rozepře a smířil duše vzrušené nenávistí… Byl živým a jednajícím obrazem Božího milosrdenství.

Ale vypomáhal také svým spolubratřím v různých domácích pracích, a snažil se jim ulevit od námahy. Byl ochoten mýt jim nohy ve vodě s vonnými bylinami, vzít jim z ruky koště, prát jejich prádlo a oděvy. V klášteře se říkalo, že bratr Jeremiáš je pravou rukou každého řeholníka. Usilovně se snažil ‘Sloužit všem a sám si nenechat sloužit’. Díky tomu mohl upřímně pronášet tuto modlitbu: “Pane, děkuji ti, protože jsem vždy sloužil a nikdy jsem si nenechal sloužit, vždy jsem byl poddaný a nikdy jsem nepřikazoval”.

Nejpřiléhavějším obrazem jeho osobnosti je obraz mateřské lásky. Sloužil ostatním jako matka svým dětem. Je pravda, že když zemřel, jeho pacienti a ostatní spolubratři jej dlouho oplakávali a říkali: “Mnohokrát jsme plakali, jako bychom ztratili matku!” Zemřel jako obět milosrdenství a poslušnosti kvůli návštěvě jednoho nemocného v Torre del Greco.

Charisma pravého kapucínského bratra laika září nejjasnějším světlem v tomto svědectví. Proto nejčetnější a nejvýznamnější výpovědi během procesů byly právě ty, které podali bratři laici, kteří v průběhu předběžných a apoštolských procesů opakovaně přicházeli aby s odzbrojující prostotou vyprávěli své vzpomínky, které stále působí radostné pohnutí a povzbuzují kapucínský život tím, že ho vedou, aby mířil k vyšším cílům.

Hrdinský stupeň ctností prostého řeholního bratra Jeremiáše potvrdil dne 18. prosince 1959 papež Jan XXIII. a Jan Pavel II. jej pak dne 30. října 1983 vyzvedl k poctě oltáře.