Josef Bocci (1885–1974)

Služebník Boží se narodil 15. března 1885 v La Corva, vesničce Sant’Elpidio a Mare. Při křtu dostal jména Giulio Giuseppe Patrizio. Ještě jako teenagery vzal Giulia a jeho bratra Riccarda jejich otec do kapucínského kláštera ve Fermu s žádostí o to, aby byli přijati do řeholního života. Dne 20. března 1898, ve svých třinácti letech, oblékl Giulio kapucínský hábit a 2. června 1900 v klášteře v Camerinu zahájil noviciát, přijal zkušební hábit a nové jméno: bratr Giuseppe da Sant’Elpidio. Dne 20. června 1901 složil první sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, následně pak 23. září 1905 přijal v katedrále v Pesaru tonzuru a čtyři nižší svěcení. Roku 1907 v rychlém sledu složil 2. listopadu věčné sliby, 3. listopadu přijal podjáhenství, 14. prosince jáhenské svěcení a nakonec byl 21. prosince 1907 vysvěcen na kněze. Služebníku Božímu bylo 23 let a o vánoční noci sloužil svou první mši svatou v kapucínském kostele v Pesaru. Po ukončení studií přijal služebník Boží svou první obedienci: do kláštera Camerino s funkcí zástupce novicmistra. V září 1910 byl přeložen do Jesi jako ředitel středoškoláků, zatímco následující rok byl určen do Montegiorgia jako předseda kapucínského bratrstva. V září 1912 byl přeložen do kláštera v Cingoli jako magistr malé koleje a následně pak, roku 1915, také jako předseda bratrstva. Po vypuknutí I. světové války byl služebník Boží povolán do zbraně a přidělen k 7. zdravotní rotě dislokované v Anconě, aby byl poté postupně přidělen do nemocnic v Janově, Costa Maser, Minerbe a nakonec Thiene. Po propuštění z armády a návratu do provincie byl služebník Boží přeřazen do kláštera v Cingoli jako předseda a učitel Serafínské koleje a krátce nato do Civitanovy Marky. S přenesením studentátu do Pesary v roce 1928 byl tamtéž přeložen i služebník Boží.

Roku 1932 oficiálně založil Dílo povolání a věnoval se také vydávání časopisu “Pokoj a dobro”. Jako ředitel místního františkánského třetího řádu začal shromažďovat stálou skupinu dívek a žen, budoucích zbožných nadšenkyň, které se zcela zasvětí získávání kněžských a řeholních povolání. Z této první skupiny se roku 1943 zrodily Sestry františkánského povolání. První dvě z nich začaly 6. ledna 1945 žít společně v křídle kláštera v Pesaru, než se roku 1949 přestěhovaly do františkánského domu postaveného speciálně pro ně. Služebník Boží pečlivě doprovázel dílo povolání a rozvoj institutu sester františkánských povolání, které v letech 1960-1972 otevřely domy ve Spellu, Bari, Castelmonte, Loretu, Salvadoru v brazilském státě Bahia a Corinaldu. Poslední léta svého života prožil služebník Boží v modlitbě a rozjímání ve své cele, kde 23. listopadu 1974 zemřel. Pohřben byl na hřbitově v Pesaru a od 21. října 1995 spočívají ostatky Božího služebníka v kostele bratří kapucínů v Pesaru. Na služebníku Božím vystupuje do popředí to, že intenzivně prožíval dar povolání k řeholnímu životu a ke kněžské službě v Řádu menších bratří kapucínů, aniž by se nějak speciálně projevoval, ale v běžném životě všechno vykonával velmi pečlivě. Tajemstvím jeho života následování Krista byla sjednocující kontemplace Krista ukřižovaného, která ho podporovala v jeho životě i v tvrdé práci pro povolání, v těžkostech, nepochopeních, poníženích a zklamáních, kterých ho život neušetřil, stejně jako v jeho chatrném zdraví. Z kapucínské spirituality získal dar, jak žít chudobu, stejně, jako jak se odpoutat od sebe sama, i ducha oběti, spoléhání se na Prozřetelnost a důvěru ke všem. Jeho prostá a nenápadná gesta trpělivosti, klidu a vyrovnanosti měla svůj zdroj v modlitbě a ve slavení eucharistie. Živá byla také jeho láska k církvi, kterou považoval za svátost spásy lidstva, živou a činnou přítomnost samotného Ježíše, který žádá člověka o spolupráci pro Boží království. Díky tomu neúnavně propagoval, modlil se a podporoval kněžská povolání a Marii, Panně, která se stala chrámem, svěřoval všechna svá díla a zejména své nasazení pro posvěcování duší. Diecézní šetření o životě, ctnostech a pověsti svatosti Božího služebníka, které bylo zahájeno 29. září 1995 v Pesaru, nyní nachází svou první etapu s uznáním hrdinských ctností, neboť při audienci 23. února 2023 pověřil Svatý otec František kardinála Marcella Semeraro, prefekta Dikasteria pro svatořečení, aby vyhlásil dekret super virtutibus et fama sanctitatis ohledně br. Giuseppe da Sant’Elpidio a Mare, rodným jménem Giuseppe Bocciho, profesního kněze provincie Piceno.

Zázrak by otevřel cestu k jeho blahořečení.

Přejít nahoru