Bl. José Tous y Soler (1811–1871)

Služebník Boží José Tous y Soler, zakladatel kapucínek od Matky Božského Pastýře, se narodil v Igualadě (Katalánsko) dne 31. března 1811, jako deváté z dvanácti dětí svých rodičů (Nicolás Tous Carrera a Francisca Soler Ferrer). Následujícího dne byl ve farním kostele Panny Marie z Igualady pokřtěn na jméno José-Nicolás-Jaime. Dle tehdejších zvyklostí byl již roku 1817 biřmován a následujícího roku byl u prvního svatého přijímání. Ze své zbožné rodiny si do života odnesl solidní základy víry a úcty k Bohu. Roku 1820 se rodina kvůli lepší práci přestěhovala do Barcelony, kde se také José seznámil s kapucíny a požádal, aby k nim směl vstoupit.
18. února 1827, ve věku 16-ti let, oblékl kapucínský hábit v noviciátu v Sarriá, zvaném »El desierto« neboli »Poušť«. Už od počáteční formace se jevil jako řeholník ctnostného života. Svědectví bratří vypovídají, že byl příkladem v usebranosti, že byl velmi zbožný, ochotný poslouchat, vynikal pokorou, čistotou i plnou oddaností kapucínskému charismatu.
19. února 1828 br. José složil řeholní sliby a v následujících letech studoval filozofii a teologii v konventech Calella de la Costa, Gerona a Valls. 1. června 1833 přijal V Tarragoně jáhenské svěcení a 24. května 1834 byl vysvěcen na kněze. Krátce nato byl vyslán do konventu S. Madrona v Barceloně, kde se horlivě věnoval kněžské službě, přičemž byl velmi oddán Kristu ukřižovanému, Kristu přítomnému v eucharistii a Marii, Matce Dobrého Pastýře.
Zde ho také roku 1835 zastihla sociální revoluce. Vláda zrušila řehole a on byl i s dalšími spolubratry uvězněn v pevnosti Monjuic v Barceloně. Po 18 dnech byl propuštěn a odešel do exilu, nejprve do Francie a pak do severní Itálie. Roku 1836 se vrátil do Francie, kde pobýval v Grenoblu, v Marseille a v diecézi Toulouse. Zde dokončil studia morální teologie a mohl se tak stát kazatelem, jak to vyžadovaly tehdejší kapucínské konstituce. V tomto období také sloužil jako kaplan benediktinských mnišek ustavičné adorace.
Bratr José, ačkoliv byl nucen žít mimo konvent a vykonával intenzivní pastorační činnost, vždy ve svém srdci zůstal autentickým kapucínem, žil v chudobě, byl pokorný, miloval ticho i modlitbu a věnoval se potřebám těch, s nimiž se setkával.
Do Španělska se vrátil roku 1843, ale nebylo mu dovoleno obléci řeholní roucho a začlenit se do života v konventu, neboť to „liberální“ zákony nedovolovaly. Bydlel proto u své rodiny, ale nadále žil strohým a kajícím životem kapucína. Pomáhal ve farnosti Esparragure v Barceloně a následně od roku 1848 ve farnosti sv. Františka z Pauly v Barceloně, i když přitom mnohdy musel jako kněz a řeholník snášet urážky a nespravedlnosti. Jelikož viděl, jak je mládež opuštěná, stal se duchovním asistentem Zbožného sdružení slavné a malé mučednice sv. Romany a šířil úctu k Panně Marii Matce Dobrého Pastýře.
Povzbuzován touhou některých dívek z této asociace, které se chtěly zapojit do křesťanského vzdělávání dětí a mládeže, v březnu 1850 založil Institut sester kapucínek od Matky Boží a Božského Pastýře. 27. května byl zřízen první dům tohoto institutu v Ripollu (Gerona) a roku 1858 byl otevřen další v Capellades (Barcelona), který se stal mateřincem nového institutu. Dále pak byly zřízeny další domy sv. Cyriaka z Besory (Barcelona, 1860), další v Barceloně (1862) a v Ciempozuelos (Madrid, 1865).
Br. José osobně sepsal konstituce jím založeného institutu a předložil je biskupovi ke schválení. Dvěma základními pilíři těchto konstitucí jsou: úcta k Marii, Matce Božského Pastýře a pedagogická služba dětem a mládeži. Institut velmi rychle rostl a br. José jej doprovázel svou pastorační péčí, při níž velmi dbal na duchovní formaci řeholnic. Definitivní schválení dosáhl institut roku 1897 a v roce 1905 byl přidružen k Řádu menších bratří kapucínů.
Se sestrou smrtí se setkal 27. února 1871 v Barceloně při slavení mše svaté na koleji Matky Božského Pastýře. Lze říci, že celý jeho život byl slavením tajemství mše svaté.
Papež Benedikt XVI., který ho blahořečil 25. dubna 2010, ho představil, jako věrného řeholníka, který se plně nasazoval pro své poslání ke slávě Boží a pro dobro církve. Jako řeholníka oddaného mlčení, modlitbě a milovníka kontemplace. Jako kapucína, kajícníka, který byl svým životem věrný františkánskému charismatu, i když byl nucen žít mimo konvent. Jako člověka strohého života ale zároveň velkorysého k druhým. Jako kněze, kterému záleží na spáse duší a který měl zvláštní smysl pro potřeby dívčí mládeže, nemocných a chudých, který byl pokorný a poslušný vůči svým představeným.