Svatý Kryšpín z Viterba (1668–1750)

• Pietro Fioretti (Kryšpín) se narodil ve Viterbu dne 13. listopadu 1668.
• Až do svých 25 let pracoval v obuvnické dílně svého strýce.
• Dne 22. července 1693 oblékl kapucínský hábit v klášteře Palanzana ve Viterbu a stal se bratrem laikem.
• Řeholní sliby složil 22. července 1694.
• Od roku 1694 do dubna 1697 pobýval v klášteře v Tolfě.
• Několik měsíců v roce 1697 strávil v Římě.
• Od roku 1697 do dubna 1703 pobýval v Albanu.
• Od roku 1703 do října 1709 žil v klášteře v Monterotondo.
• Od roku 1709 do ledna 1710 pracoval jako zahradník v Orvietu.
• Od roku 1710 až do své smrti působil jako sběrač almužen v Orvietu (s výjimkou několika krátkých změn).
• V posledních měsících roku 1715 krátce pobýval v Bassanu.
• Od poloviny května do konce října 1744 žil v Římě.
• Dne 13. května 1748 byl hospitalizován na ošetřovně v Římě.
• Zde 19. května 1750 během Svatého roku, ve 14.30 h, zemřel.
• Vzhledem k pověsti svatosti, která jej provázela, byl v letech 1755–1757 veden informativní proces v Orvietu a Římě.
• Dne 7. září 1806 jej papež Pius VII. prohlásil za blahoslaveného.
• Jan Pavel II. jej dne 20. června 1982 prohlásil za svatého (byl prvním světcem, kterého tento papež kanonizoval).

„Zaradoval jsem se, když jsem se doslechl, že ze srdce přijímáš svaté zásady, které nám náš milovaný Pán dal ve svatém Evangeliu. Právě zde se totiž nachází jistá a bezpečná cesta, po níž lze kráčet podle jeho nejsvětější vůle, právě tak jako v rozjímání o tom, co po nás chce. I rozjímání nad Pánovým svatým životem a utrpením je jistou školou, v níž lze cvičit svaté ctnosti bez toho, aniž bychom zabloudili. Snaž se jak jen budeš moci, abys žil radostně v Pánu.“ (sv. Kryšpín z Viterba)

Aforismy františkánské radosti

Kryšpín se narodil ve viterbské čtvrti zvané Bottarone dne 13. listopadu 1668, 15. dne téhož měsíce byl v kostele sv. Jana Křtitele pokřtěn a dostal jméno Petr. Z křestní matriky se dovídáme i jména rodičů, maminky Marzie a otce Ubalda Fiorettiho, i kmotra Angela Martinelliho. Ubaldo se s Marzií oženil již jako s vdovou, která měla z prvního manželství dceru. Byl řemeslníkem a krátce po Petrově narození zemřel, takže Marzia se stala vdovou již podruhé. Zakrátko se však znovu provdala za Ubaldova bratra Francesca. Francesco byl ševcem a měl svého nevlastního syna a zároveň synovce velmi rád. Nechal jej studovat v jezuitské škole a později jej v ševcovně přijal za tovaryše.

Petr dne 22. července 1693, o svátku Marie Magdalény, přijal kapucínský hábit a spolu s ním i jméno, pod nímž je znám v dějinách svatosti: Kryšpín z Viterba. Po roční zkoušce noviciátu složil dne 22. července 1694 sliby a byl přeložen do Tolfy, kde zůstal skoro tři roky, až do dubna 1697. Několik měsíců pobýval v Římě a potom od roku 1697 do dubna 1703 žil v Albanu, odkud přešel do Monterotondo. Zde zůstal asi šest let, až do října 1709, kdy byl přeložen do Orvieta. Tam se stal zahradníkem  a byl jím až do ledna 1710, kdy zahájil službu sběrače almužen. Tak začalo takřka čtyřicet let jeho pobytu v Orvietu, přerušených pouze krátkým obdobím života v Bassanu (na konci roku 1715) a v Římě (od poloviny května do konce října 1744). Dne 13. května 1748 odešel definitivně z Orvieta do Říma, aby se léčil v tamní ošetřovně, kde také 19. května 1750 zemřel.
Bratr Kryšpín byl blahoslaven 7. září 1806 a prohlášen za svatého 20. června 1982.

V životopisném profilu bratra Kryšpína z Viterba by chyběla jeho podstatná složka, kdybychom opomenuli jeho aforismy: rčení, výroky, hesla, úvahy a zvolání, ve kterých tento opravdový mistr zkratky dokázal zhustit základ svého nejhlubšího přesvědčení a svých citů. Byl člověkem úvahy, velmi zdvořilým, a liboval si v podobenstvích a v obrazech. Především však dokázal nalézt vždy správná slova a vhodný způsob, kdykoli chtěl někoho na něco upozornit. Laický bratr, třiačtyřicetiletý Domenico z Canepiny, to vystihl ve své výpovědi v procesech velmi dobře: “Když dával svoje svaté rady, dělal to vždy velmi jemným a zdvořilým způsobem, dokázal i duchovně vtipkovat a své napomenutí adresoval rozvážně třeba i nějaké třetí osobě, aby lépe zapůsobilo na toho, na koho chtěl.”

Některé z aforismů bratra Kryšpína byly velmi dlouho opakovány. Víme to nejen díky kanonickým procesům, kde o nich máme mnohá svědectví, ale bylo možné je slyšet i na cestách a v domech. Když jeden kapucín, otec Giuseppe Antonio z Valtelliny, kázal v postní době ve vesnicích orvietského kraje (Sugano, Torre, Sala, S. Venanzio), mohl velmi úspěšně komentovat “výroky a zásady” bratra Kryšpína. Lidé se sbíhali, aby je slyšeli znovu a znovu, byli přesvědčeni o jejich důležitosti a účinnosti.

Několik z nich budeme citovat také zde. Nemůžeme je vypočítat všechny, ani je nelze zasadit do prostředí a situace, v níž byly vyřčeny, protože bychom potřebovali daleko více místa.

Bratr Kryšpín často obracel oči k nebi a volal: “Ó Boží dobroto!” Když vyzýval okolostojící k obdivu krásy stvořeného nebe, říkával: “Jak je Bůh velký, jak je Bůh velký!” mnohdy také naříkal: “Pane, proč tě neznají všichni a všichni tě nemilují?” Jeho častou výzvou bylo: “Milujme Boha, protože si to zaslouží”, “Miluj Boha a nehřeš, konej dobro a víc něřeš”, kupce vyzýval: “Dejte si pozor, nebuďte hloupí, protože Bůh vás vidí”. Jeho oblíbené výroky byly také: “Kdo nemiluje Boha, je blázen.” “Kdo z čistého srdce miluje Boha, žije šťastně a spokojeně umírá.” “Ten, kdo koná vůli Boží, nic mu nekříží plány”.

Když nastala velká bída, vyzýval k důvěře v Boží prozřetelnost “V Boha slož svou naději, že tu bude hojněji.” “Boží prozřetelnost se o to postará lépe než my”. Ve stejné době těm, kdo se jej ptali, jak se postará o klášter, když je tam navíc ještě sedm studentů, odpovídal “že o tom vůbec nepřemýšlí, protože má tři velké dodavatele”, Boha, Pannu Marii a svatého Františka.

Když zvonilo na modlitbu, loučil se s lidmi slovy: “Volá mě můj pan Otec.” Bratru Francescu Antoniovi z Viterba jednou řekl: “Krajane, cokoli děláme, všechno musíme dělat pro lásku Boží… Já bych ani stéblo nezvedl, kdyby to nebylo k Boží slávě”, jinak “bych byl mučedníkem ďáblovým”.

Jeho “svaté zásady” se často vztahovaly k Panně Marii, kterou nazýval: “má paní Matka”: “Kdo uctívá nejsvětější Pannu, nemůže se ztratit.” “Kdo miluje Matku a uráží jí Syna, nemiluje doopravdy.” “Kdo uráží Syna, nemiluje Matku.” “Ten, kdo znechucuje božského Syna urážkami, není opravdovým ctitelem Marie.” Mnohdy nabádal k opakování střelné modlitby: “Svatá Panno Maria, buď mým světlem a oporou, zvlášť v okamžiku smrti.” Když jej prosili, aby se modlil k Marii v závažných věcech (normálně po něm žádali zázraky), měl ve zvyku říkat: “Nech mě jen chvilku promluvit s mou paní Matkou, uvidíme, co se dá dělat”. Ne vždycky se ovšem dalo dělat to, co po něm lidé chtěli, jako v případě Francesca Laschiho, jemuž musel říci: “Moje paní Matka nepodepsala žádost, kterou jsem jí přinesl ve věci zdraví tvého syna.”

Velké množství výroků se vztahuje k posledním věcem člověka (smrt, soud, nebe, peklo). Bratr Kryšpín všechno dělal ve světle věčnosti, která jej očekává, a chtěl, aby nikdo neztratil ze zřetele tuto skutečnost, stejně radostnou jako hroznou. Sestře Marii Costanze ohlašuje blízký a nepředvídatelný konec slovy “Kdo se rodí, umírá”. Tomu, kdo byl příliš svázán s marností světa, připomínal: “Každý den jeden odchází”. Nemocným a trpícím často dodával odvahu: “Utrpení je krátké, ale radost je věčná” nebo: “Takové dobro mě čeká, že je mi každá bolest radostí.” “Bůh dal, Bůh vzal, ať se stane jeho svatá vůle”. Když mu někdo vyjadřoval soucit s jeho bolestmi, radostně mu odpovídal: “Kdy bys chtěl trpět pro lásku Boží, snad ne až po smrti?” nebo: “Copak budeme čekat s utrpením až do jámy?” Často také říkával: “Do ráje se nejezdí v kočáře”, “Ráj není určený pro povaleče” a “Do ráje se nechodí v papučích”.

Myšlenka na peklo mu často vkládala do úst: “Věčnost, věčnost”, i když byl přesvědčen, že “víc námahy dá dostat se do pekla než získat rajskou blaženost svatým konáním”. Přidával také: “Smrt je školou, která přivede k rozumu všechny blázny, kteří se vážou na svět” a ty “blázny”, které potkal, přiváděl k rozumu. Obchodníkům říkával: “Dejte si pozor, protože Bůh vidí smlouvu i zisk”. Jednomu, kterého viděl, jak často chodí do veřejných domů, říkal: “Je na čase, abys změnil cestu, jestli chceš změnit štěstí na zemi ve štěstí na nebi.” Napomínal také: “Věci tohoto světa nevedou k Bohu” a “Kdo je na nich závislý, je zavržen”. Nejčastěji se však snažil, aby dodal důvěru a naději, zvlášť těm, kteří se jej ptali, jestli budou spaseni, okamžitě odpovídal, že “jestli mají naději, že budou spaseni, spaseni skutečně budou”; neustále říkal, že “Milosrdenství Boží je nekonečné.” “Milosrdenství Boží, milá paní, je velké. Osvoboďte se od špatného návyku dobrou zpovědí.” “Moc Boží nás stvořila, jeho moudrost nás řídí, jeho milosrdenství nás spasí”. Paní Paole Schiavettiové, která se mu svěřila se svými úzkostmi a skrupulemi, odpověděl: “Když člověk dělá všechno, co umí a může, musí zbytek hodit do moře Božího milosrdenství.”

Zvlášť početné jsou výroky bratra Kryšpína, které se týkají řeholního života kapucínů, o kterém prohlašoval: “Jak jsme Pánu zavázáni, že nás povolal do svaté řehole.” On sám sloužil v řeholi tak, že nosil mošnu a láhve, které byly “jeho křížem”, “ale o kolik je větší kříž Páně!” Častěji jej slyšeli, jak pronáší, že kříž řeholníků  “je ze slámy v porovnání s křížem lidí ve světě a nesnesou srovnání s železnými kříži, které nosí neřeholníci a které je možné srovnávat s křížem Kristovým”. Na řeholní život, jaký se žil v jeho době, se však díval spíše pesimisticky. Chtěl, aby to byl život náročný, přísný a plný dobrých skutků. Často opakoval: “Synové, konejte dobro dokud jste mladí a trpělivě snášejte utrpení, protože když zestárnete, zůstane vám už jen dobrá vůle.” On, který byl tak delikátní ve svých napomenutích, nechával většinou stranou obrazy a alegorie, když šlo o řeholníky. Francescu Antoniovi z Viterba, který se rozzlobil na představeného, řekl velmi zpříma: “Krajane, jestliže chceš spasit svou duši, musíš zachovávat tři věci: všechny milovat, o všech říkat jen dobré a všem prokazovat dobro.” Jinému zase poradil: “Jestliže chcete žít spokojeně v řeholní komunitě, musíte zachovávat mimo jiné tyto tři věci: trpět, mlčet a modlit se.”

Velmi přísný byl k těm, kteří měli problémy se slibem poslušnosti: “Ten, kdo neposlouchá, je před Bohem a před svatým otcem Františkem mrtvou duší a neužitečným tělem v Řádu, … podobá se nerozumnému mladíkovi, který v rodině jenom hloupě pobuřuje a je dobrý jen k tomu, aby znepokojoval a rozptyloval druhé a vnášel mezi ně neklid … je jako mrtvola v domě, která je dobrá jen k tomu, aby otravovala vzduch svým smradem.”

Vybízel k pomoci chudým, kteří přicházeli ke dveřím kláštera a říkal, že Bůh se o vše bohatě postará, “když budeme mít vždy otevřené dvojí dveře: dveře od chóru k větší slávě Boží a dveře od vrátnice k prospěchu chudým”, protože “dveře drží klášter při životě”.

Bratr Kryšpín byl náročný na jednotlivé řeholníky, ale nebyl zklamán ze svého Řádu, považoval za velkou milost, že v něm může sloužit Bohu. Když potkal jednoho orvietského chlapce, Jeronýma, syna Magdalény Rosatiové, předpověděl mu, že se stane kapucínem tak, že mu zazpíval. “Bez chleba a bez vína, bratr bratra Kryšpína.” Chlapec se stal kapucínem, přijal jméno Hyacint z Orvieta a zemřel ještě jako klerik v Palestrině v roce 1749, když mu bylo pouhých dvacet jedna let.

Zachovala se však také řada aforismů, které odpovídají povaze bratra Kryšpína. Jejich prostřednictvím vzdoruje skutečnostem a situacím, které jsou často bolestné a smutné a svým nevyčerpatelným smyslem pro humor taktně pomáhá i druhým překonat jejich obtíže. Orvietského lékárníka Francesca Barbareschiho, kterého trápila dna, žertovně vyzval, aby “vzal kopí Achillovo, čili rýč, a šel se s ním namáhat do vily Kryšpínovy, jak nazýval svoji zahrádku, kde měl zasazený salát a kde pěstoval bylinky pro dobrodince.” Dalšímu, který jej prosil o uzdravení ze stejné nemoci, odpověděl velmi ostrým šlehnutím: “Vaše nemoc je spíš revma v rukou než v nohou, protože neplatíte tomu, komu byste platit měl: vaši dělníci a služebníci pláčou…” Kněžně Barberiniové, která chtěla okamžitě vidět svého syna Carla uzdraveného, odpověděl: “Copak ti nestačí, že se uzdraví ve Svatém roce? Chceš snad vodit Pána Boha za nos? Milost Boží musíme přijmout tehdy, když nám ji dává.” Cosimu Puerinimi, který nechtěl jako almužnu dát láhev dobrého vína, Kryšpín řekl: “Chceš snad přinést oběť Kainovu?” Poté, co se snad jako zázrakem zachránil jeden kapucín, který se pokoušel přebrodit rozvodněnou řeku, bratr Kryšpín si zazpíval: “Rozvodněnou vidím, rozvodněná bude, budu asi blázen, jestliže ji přejde.”

Aby pomohl druhým nalézt na sebe samotného správný a pravdivý názor, musel bratr Kryšpín často mluvit sám o sobě. Velmi rád přizvukoval těm, kdo jej očerňovali a říkal: “Jsem horší než plané pomeranče, z těch se aspoň vymačká trochu šťávy, ale co chtějí mít ze mne?” Aby se vyhnul chvále a obdivu, často se utíkal k obrazům a podobenstvím. Když ho někdo vybízel, aby nekazil hořkým pelyňkem dobrou polévku, odpověděl: “Mějte rádi všechno hořké” nebo: “I když tento pelyněk není po chuti, je podle ducha.” Jestliže ho někdo litoval, protože šel v dešti, odpovídal: “Příteli, vždyť chodím mezi kapkami” anebo se dovolával své “Sibyly”, která “nad ním drží otevřený deštník” a nosí mu těžké mošny.

Když byl jednou pozván na návštěvu ke kardinálu Filipovi Antoniovi Gualtierimu, jeho hostitel se jej zeptal, proč si při této příležitosti neoblékl trochu lepší hábit a plášť. Kryšpín “jako vždy žertem odpověděl, že tento plášť na všechny strany září a leskne se. Roztáhl jej proti světlu, takže bylo vidět, jak je ošoupaný a děravý.” Když se někdo chlubil jeho zázraky, říkával: “A čemu se divíte? Není to nic nového, že Bůh dělá zázraky” a “Ty snad nevíš, příteli, že svatý František umí dělat zázraky?” Když mu lidé v Montefiascone trhali kousky hábitu, aby si z něj udělali relikvie, rozkřikl se na ně: “Co to děláte, vy chudáci! Radši byste měli uříznout ocas psovi! Jste snad blázni? Takového povyku pro jednoho osla, který prochází kolem! Běžte do kostela a modlete se k Bohu!”

Pokorné tažné zvíře se ve slovníku bratra Kryšpína vyskytovalo často, nebyl v tom však ani náznak pózy. Jednoho dne řekl otci Giovannimu Antoniovi: “Otče kvardiáne, bratr Kryšpín je osel, ale uzda, která jej vodí, je ve vašich rukou. Když chcete, aby šel nebo se zastavil, povolte nebo přitáhněte uzdu.” Když mu někdo pomohl zvednout těžký náklad na ramena, vesele a žertem mu říkal: “Nalož osla a běž s ním na trh.” Když se ho ptávali, proč si nikdy nezakrývá hlavu před deštěm nebo prudkým sluncem, odpovídal někdy žertem: “Nevíš, že osel klobouk nenosí a že já jsem osel, který pracuje pro kapucíny?” Někdy ovšem odpovídal i vážně: “Víš, proč nemám zakrytou hlavu? Protože tak vím, že stojím stále v přítomnosti Boží.”

• Mariano D’Alatri: Bratr Kryšpín z Viterba. Světec františkánské radosti (PDF)