Lui Amigó y Ferrer (1854–1934)
Ctihodný José Maria Amigó y Ferrer (v řeholi Ludvík), zakladatel kapucínek Svaté rodiny a kapucínských terciářů Panny Marie Bolestné, se narodil 17. října 1854 ve španělském Masamagrellu (Valencia). Po humanistických a filozofických studiích ve valencijském semináři vstoupil do noviciátu španělských kapucínů v Bayonne (Francie), kde přijal 12. dubna 1874 kapucínský hábit a jméno Ludvík. První sliby složil 18. dubna 1875. Když byly roku 1877 ve Španělsku obnoveny řeholní řády zrušené roku 1835, vydal se do kláštera v Antequera (Màlaga), kde 21. dubna 1878 složil slavné sliby. Ve stejném roce podepsal vlastní krví hrdinský slib lásky a zřekl se všech zásluh ve prospěch duší v očistci. Následujícího roku byl přeložen do kláštera v Montehano (Santander), kde 29. března 1879 přijal kněžské svěcení a začal se věnoval kázání a zpovídání. V srpnu 1881 byl jako zástupce novicmistra vyslán do kláštera ve své rodné obci a věnoval se zde obnově místního společenství františkánských terciářů. Protože mu nebyl lhostejný problém opuštěných a zbloudilých dětí a mládeže, založil roku 1885 kongregaci kapucínských terciářek Svaté rodiny na ochranu a výchovu osiřelých dívek v útulcích a školách, na převýchovu dívek v polepšovnách a na výpomoc v nemocnicích a při lidových misiích. Pro účely převýchovy a vzdělávání mladistvých zavřených v nápravných ústavech založil v roce 1889 Kongregaci kapucínských terciářů Panny Marie Bolestné. Výchovné metody používané v obou kongregacích spočívaly v přesvědčování, motivaci, prevenci a pomoci, donucovací či násilné prostředky byly rozhodně vyloučeny.
Roku 1885 byl otec Ludvík jmenován kvardiánem v Masamagrellu a provinčním definitorem španělské kapucínské provincie. Tutéž funkci vykonával v letech 1889–1898 v nově vzniklé provincii toledské. Dne 16. prosince 1898 byl jmenován provinciálem obnovené valencijské provincie, kterou řídil do roku 1902. Díky své pověsti moudrého obnovitele, organizátora a zakladatele, i výsledkům jeho apoštolátu byl 18. července 1907 jmenován titulárním biskupem v Tagaste a apoštolským administrátorem diecéze Solsona. Dne 18. července 1913 byl ustanoven sídelním biskupem v Segorbe. Vyznačoval se strohostí života a chudobou, mírným a rozvážným jednáním a důvěrou v Boží prozřetelnost. Svou pastorační činnost postavil na třech bodech, tehdy velmi aktuálních: obnova křesťanského života a zbožnosti, sociální otázka a náboženské a mravní vzdělání mládeže, která neměla k dispozici katolické školy. Na tyto tři cíle bylo zaměřeno 53 pastorálních exhortací, 131 listů a 102 oběžníků, které sepsal. Speciální péči věnoval zvýšení duchovní a intelektuální úrovně svého duchovenstva, přeorganizoval semináře, založil mnoho kolejí a farních škol, vytvářel katolické kroužky pro posílení sociálního povědomí dělníků. V letech 1914–1923 jej král jmenoval senátorem. Zemřel v Godelle 1. října 1934 a byl pochován v mateřském domě kapucínských terciářek v Masamagrellu.
Napsal a několikrát přepracoval Konstituci pro dvě kongregace, které založil. Vydal také svou Autobiografia (Valencia 1944; vydání komentované A. Gonzálesem je z roku 1982, italsky 1982 pod názvem Sulle orme di S. Francesco), jež je základním zdrojem pro pochopení jeho duchovního života i činnosti jakožto biskupa. Zachovala se i sbírka Exhortaciones pastorales (Pastýřské exhortace, Madrid 1968) a Cartas circulares y ordenaciones (Okružní listy a nařízení, Madrid 1969).
Dne 18. ledna 1950 byl u arcibiskupské kurie ve Valencii zahájen proces o pověsti svatosti, který byl následován procesy o písemných dokumentech a absenci liturgického kultu. Tyto procesy byly zahájeny u Kongregace pro bohoslužbu a svátosti 25. října 1952. Dekret o zahájení jeho kauzy byl podepsán 7. července 1977. Vypracování Positio super virtutibus je v pokročilé fázi. Byl prověřen případ zázračného uzdravení, který lékařské konsorcium nezhodnotilo shodně.
