Mariano da Torino (1906–1972)
Otec Marián z Turína (občanským jménem Paolo Roasenda) se narodil 22. května 1906 v Turíně. Odmaturoval na lyceu Cavour, pak se zapsal na fakultu literatury turínské univerzity. Studium ukončil 14. prosince 1927 v jednadvaceti letech a byl tehdy nejmladším absolventem vysoké školy v Itálii. Vyučoval třináct let latinskou a řeckou literaturu na gymnáziích v Tolminu, Pinerolu, Alatri a Římě (lycea Umberta I. a Mamiani). Publikoval různé kriticko-literární a historické studie o antickém křesťanství, dále školní učebnice (vydavatelství SEI a Dante Alighieri). Vydal také eseje, komedie a životopisy mladých (vydavatelství Artigianelli, SEI, AVE, Vita a Pensiero). V letech 1917–1940 byl členem Katolické akce mládeže.
V knize G. Barryho „Proč jsem se stal knězem“ otec Marián vzpomíná a vypráví o historii svého řeholního povolání. Jeho poslední pochybnosti zmizely po přečtení životopisu sv. Ignáce z Laconi, který se mu náhodou dostal do rukou. „Tato četba posílila mou jistotu: budu kapucínem. Hledal jsem, našel jsem, byl jsem přijat. Dnes jsem kapucínem. Noviciát ve Fiuggi utekl jako voda a připadal mi mírnější, než jak mi ho popisovali. Dobrá vůle a jemná dobrota magistra noviců, otce Hermenegilda z Trevi, který si při mém nečekaném příchodu myslel, že má co do činění s válečným zvědem. Šťastný kapucínský přístup mi zjednodušil život: nemusel jsem se holit, nosit ponožky a klobouk! Cítil jsem se dokonale ve své kůži, zjistil jsem … že jsem se asi narodil jako kapucín.“
Jeho noviciát ve Fiuggi začal 28. prosince 1940, 11. ledna následovala obláčka a po roce složil 12. ledna 1942 první sliby. Získal doktorát z teologie na římském Angelicu (30. listopadu 1949), ale předtím se 29. července 1945 stal knězem. Krátce působil jako kaplan v římském vězení Regina Coeli a v nemocnici Santa Maria della Pietà (1946), pak tři roky v nemocnici Santo Spirito in Sassia (1947–1950). V letech 1946–1947 znovu vyučoval na gymnáziu Mamiani, tentokrát náboženství.
Na provinční kapitule byl 3. července 1952 zvolen provinčním definitorem. V letech 1949 až 1954 se podílel na vysílání italského rádia RAI (pořady Casa Serena a Sorella Radio) a na vysílání vatikánského rádia pro nemocné. V lednu 1955 začalo vysílání televizního pořadu Pošta otce Mariána, později přejmenovaného na Víra dnes, které pokračovalo až do jeho smrti. Zemřel v pondělí Svatého týdne 27. března 1972 na klinice Quisisana. Jeho vysoce sledovaný televizní pořad z něj udělal důvěrníka intimních a palčivých tajemství široké škály posluchačů z nejrůznějších sociálních vrstev a nejrůznějšího věku.
V jeho soukromém deníku můžeme číst: „Moje cesta byla snadná a lhal bych, kdybych tvrdil opak. Možná má pro mě Pán vyhrazeny obtížnější zkoušky později, protože mu zatím připadám zranitelný a nezkušený pro skutečný boj. Až dosud jsem cítil mateřsky laskavou ruku Marie, která vede mé kroky. Překážky? Setkal jsem se s mnoha a setkávám se s nimi i nadále. Ani ne tak v klášteře a v rozdílnosti povah bratří, ani v jemných a stále se měnících pokušeních světa, ale spíše v mém stále znovu se rodícím egoismu… Každý den mi vyroste pár bílých vlasů a upevňuji se v přesvědčení, že jedinou skutečnou překážkou dobra, které by skrze mne, kněze, mohl Pán uskutečnit, jsem já sám, mé nenávistné já. Lidé? Vždycky jsem byl přesvědčen, že všichni, žlutí, červení, černí nebo bílí, jsou spíše nešťastníci než viníci. Byli by všichni lepší, kdybych byl lepší já. Proto prosím ty, kdo budou číst tyto důvěrnosti, aby se pomodlili třikrát Zdrávas Maria za moji ubohou duši. Maria nás nikdy neomrzí, příčinou všech našich obtíží je nedostatek víry v lásku naší Neposkvrněné maminky.“
Platnost procesu zahájeného římským vikariátem roku 1988 byla potvrzena dekretem z 22. ledna 1993. Positio byla odevzdána 14. září 1996.
