Bl. Mikuláš z Gesturi (1882–1958)

  • Giovanni Angelo Salvatore Medda (bratr Mikuláš) se narodil v Gèsturi poblíž Oristana na Sardinii dne 4. srpna 1882.
  • V březnu 1911 vstoupil jako terciář do kapucínského kláštera v Cagliari.
  • Dne 30. října 1913 oblékl kapucínský hábit a přijal jméno bratr Mikuláš.
  • Po osmi měsících, 13. června 1914, pokračoval v noviciátu v Sanluri.
  • První sliby složil 1. listopadu 1914, o svátku Všech svatých.
  • Dne 16. února 1919 složil sliby doživotní.
  • Následně odešel do konventu v Sassari jako kuchař, později byl v Oristanu a v Sanluri.
  • Dne 25. ledna 1924 byl poslán do velkého kláštera Buoncammino v Cagliari, kde zůstal až do smrti jako sběrač almužen.
  • Zemřel 8. června 1958.
  • Bratr Mikuláš byl pohřben na hřbitově Bonaria v Cagliari, který se stal místem, kam přichází mnoho poutníků.
  • Dne 6. října 1966 byla zahájena první fáze beatifikačního procesu: informační proces v Cagliari, který byl uzavřen 20. prosince 1971.
  • V letech 1978–1982 byl veden tak zvaný kognoskační proces.
  • V roce 1980 bylo jeho tělo přeneseno ze hřbitova do klášterního kostela.
  • Dne 25. června 1996 byla uznán hrdinský stupeň jeho ctností.
  • Dne 3. října 1999 jej papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného.

„Modleme se k Pánu, aby k nám byl milosrdný. Už v těchto dnech památky jeho utrpení a smrti, které jsou obrazem našeho života, vidíme jeho milosrdenství. Pak přijde zmrtvýchvstání, které nás posiluje o to více, když jej prosíme, aby nám dal milost následování v nesení kříže pro jeho lásku. Modleme se a důvěřujme Bohu, že se jednou setkáme ve svatém Ráji. Pochválen buď Ježíš i jeho Matka Marie. (bl. Mikuláš z Gesturi)

Bratr Ticho

Giovanni Angelo Salvatore Medda Serra se narodil 4. srpna 1882 v Gèsturi, vesnici, která má asi 1500 obyvatel a leží na Sardinii, v oblasti Sarcidanu a v arcidiecézi Oristano. Byl čtvrtým synem z pěti, kteří se narodili zbožným a ne příliš bohatým majitelům půdy, Giovannimu Meddovi Serrovi a Piràmě Cogoni Zeddové. V pěti letech přišel o otce a ve třinácti úplně osiřel. Stal se proto neplaceným služebníkem bohatého Peppina Pisana, tchána své sestry Rity, u které zůstal i po smrti tohoto svého příbuzného. Poté, co se uzdravil z těžkého kloubového revmatismu, v březnu 1911 přichází Giovanni Medda na vrcholek Buoncammino (Dobrá cesta) v Cagliari, kde v klášteře svatého Antonína prosí o přijetí mezi kapucínské bratry ne kleriky. Provinční komisař otec Martin ze Sampierdarena jej přijal. Stalo se tak i díky doporučení jeho faráře, otce Vincenza Albana, které je datováno v Gesturi dne 31. března 1911. Farář píše, že je nerad, že chlapec opouští „farnost, kde byl vždycky příkladem pro ostatní, nejen díky své příkladné zbožnosti, ale také kvůli neposkvrněnosti svého života a přísnosti svých mravů.“

Protože jej představený přijal nejprve jako terciáře, Giovanni Medda v Cagliari přijímá hábit až 30. října 1913. Spolu s ním dostal i jméno, které jej proslaví nejen na jeho rodném ostrově: bratr Mikuláš z Gesturi. Od 13. června 1914 pokračoval v noviciátu v Sanluri pod vedením otce Fidela ze Sassari, „řeholníka, který byl drsný na sebe samotného i na druhé a přísný často až k pedantství“. Po této přípravě na klášterní život složil novic časné řeholní sliby dne 1. listopadu 1914 a své řeholní zasvěcení se Bohu stvrdil 16. února 1919 slavnými řeholními sliby. Zpočátku je mu svěřen poměrně náročný úkol: kuchyně v klášteře v Sassari. I když se snažil ze všech sil, bratru Mikuláši se nedařilo být dobrým kuchařem. Je proto nahrazen jiným řeholníkem, poslán do Oristana a pak do Sanluri, kde se má zotavit v sídle noviciátu. Konečně představení rozpoznali, které prostředí je vhodné pro mimořádné ctnosti bratra Mikuláše, zejména pro jeho poslušnost a pokoru, a definitivně jej poslali do hlavního města Sardinie, Cagliari, kde sám předtím bázlivě žádal o přijetí do řádu. Byl ustanoven jako sběrač almužen „a santu Franciscu“, pro svatého Františka, jak tomu na Sardinii v místním nářečí říkají.

Na tom to místě se mohl bratr Mikuláš inspirovat příkladem svatého Ignáce z Làconi (1701–1781), který žil ve stejném klášteře a vykonával úřad sběrače almužen v 18. století. Bratr Mikuláš následoval jeho příklad dokonale. Během třiceti čtyř let chodil jako mlčenlivý svědek po venkově, stoupal i sestupoval po malých zakřivených uličkách čtvrtí Castello a Villanova, vydává se do blízkých vesnic Campidana a procházel po ulicích a třídách Cagliari. Zastavil se až tehdy, když potkal „naši sestru tělesnou smrt“ čtvrt hodiny po půlnoci nového dne 8. června 1958.

Na jeho pohřeb, který začal v pět hodin odpoledne dne 10. června, přišlo asi 60 tisíc lidí. Průvod šel deštěm květů, na několik hodin zablokoval v Cagliari dopravu a zastavil se až na hřbitově Bonaria. Spíše než pohřeb to byl triumfální průvod, který se posléze přeměnil v každodenní pouť. Trvala až do 2. června 1980, kdy byly tělesné pozůstatky služebníka Božího bratra Mikuláše z Gèsturi již přeneseny do jeho kostelíka svatého Antonína. Mezitím, 6. října, začal být o něm veden informativní proces a 22. února 1978 rozpoznávací proces pro jeho kanonizaci. Dne 25. června byl promulgován dekret o hrdinském stupni jeho ctností v přítomnosti papeže Jana Pavla II., který jej na náměstí svatého Petra prohlásil za blahoslaveného v neděli 3. října 1999.

Abychom mohli pochopit poselství života bratra Mikuláše, kterého hlas lidu, i v tomto případě “hlas Boží”, označil nejen jako tichého řeholníka, ale přímo za „Bratra Ticho“, musíme se nejprve zamyslet nad významem jeho tichosti a mlčení. Bratr Mikuláš mlčel, aby mohl naslouchat sobě a aby mohl naslouchat druhým. Chtěl v sobě vnímat přítomnost Věčného Mlčenlivého, kterým je Bůh, zachytit jeho tajemné volání lásky a zprostředkovat je bratřím, které denně potkával na ulicích Cagliari. Mlčení je většinou čistým popřením hlasu, ale jak poznamenal jeden ze společníků bratra Mikuláše při vybírání almužny, bratr Lorenzo ze Sardicy: „Nikdy mi jeho mlčení nepřipadalo jako něco negativního, naslouchal slovu Božímu, uchovával je a když sám nějaké slovo vyslovil, vždycky přinášelo vnitřní užitek.“

Běžně se myšlenky a city vyjadřují prostřednictvím řeči. Není to však vždycky nutné. Jen uvažujme o účinku gest, pohledu, zejména setkání se s očima druhého. Bratr Mikuláš měl jasně modré oči, které často upíral na zem, ale když je pozvedl k nebi a doprovázel je jeho úsměv, mohly jako pohlazení spočinout na lidech a na věcech této země.

Jeho mlčenlivý pohled byl především kontemplací Boha, poděkováním za vše, co přijal, výčitkou tomu, kdo mohl dát a odmítal to, odpuštěním pro časté urážky těch, kdo jej považovali za lenocha. Také pro komunisty, kteří ho v politicky rozpáleném dubnu 1948 považovali za propagandistického klerikálního agitátora a zmlátili jej holemi. I v této smutné situaci bratr Mikuláš odpověděl podle svého zvyku mlčením. Při vyšetřování na kvestuře rázně odmítl udat jména viníků, protože se podle něj vlastně nic nestalo.

Tento způsob života v tichosti je typickým pro františkánský životní styl. Bratr Mikuláš četl a rozjímal o tom, jak svatý František pozval svého společníka, aby hlásal evangelium v tichu na ulicích Assisi. V jeho uších asi často zněl výrok blahoslaveného Jiljí z Assisi: „Ba! Ba! Ba! Hodně mluví, málo koná!“

„Výmluvnou řeč proměněné existence“ bratra Mikuláše dokázala pochopit lépe než kdo jiný vnímavost sardinského lidu. Když nastupoval do prostředku hromadné dopravy, cestující se předháněli, kdo mu zaplatí lístek a kdo jej pustí sednout. S úsměvem poděkoval, nasadil si brýle a začal číst ve svém sešitku výpisků nějakou duchovní myšlenku, zatímco okolo lidé šeptali: „Ticho! Bratr Mikuláš se modlí.“ Mlčenlivý kapucín vytvářel ve světě plném hluku tichou oázu spojení s Bohem.

Byl vždy zdrženlivý, spíše malé postavy, chodil pomalu, s očima sklopenýma k zemi, na ramenou tradiční mošnu a s růžencem v ruce, trochu zanedbaný v oblékání. Oplýval vším, co lidem není příjemné, zvlášť na mondénních ulicích a při vstupu do příbytků bohatých. S výjimkou opravdu zvláštních případů nevstupoval do domů. Zůstal u vchodu, o nic neprosil. Když nikdo nebyl doma nebo jej nenašel, sedl si na nejnižší schod a čekal na návrat obyvatel, nebo až někdo vyjde. V posledních letech života také potřeboval, aby si odpočinuly jeho nohy, které byly vždy bosé.

Sběrač almužen má čtyři odchylky od běžného života kapucínských bratří, kteří tento úřad vykonávali. Jak už jsme poznamenali, z bratra, který vyhledává almužny, se stal bratr, který je sám vyhledáván. I když byl pověřen, aby žebral pro klášter, skoro nikdy po nikom nic nechtěl a přesto mu všichni pomáhali. Bál se zástupů lidí, které ho však vždy obklopovaly. Ze skromnosti se běžně nedíval lidem do tváře, ale viděl všechno, i nejskrytější záhyby lidského srdce. Přes všechnu svou snahu bratr Mikuláš okolo sebe šířil atmosféru úcty, která měla zabarvení zázraku. Byl skutečným kapucínským bratrem: nezachovával Řeholi, protože on sám byl živou Řeholí. Třetí kapitola řeholních pravidel, která pojednává o kontaktech řeholníka s vnějším světem, je vyjádřením jeho identity: „Radím pak, napomínám a povzbuzuji své bratry v Pánu Ježíši Kristu, aby se, kdykoliv jdou světem, nehádali ani se nepřeli o slovíčka, ani aby neposuzovali druhé; ale ať jsou mírní, pokojní a skromní, laskaví a pokorní a se všemi ať mluví zdvořile, jak se sluší.“

Slovní projev bratra Mikuláše byl vždy až telegraficky stručný a vždy se týkal modlitby, kterou byl plně proniknut, také proto, že musel odpovídat ne neustálou žádost lidí, aby se za ně modlil. Odpovídal neúnavně a stále: „Modleme se: modlete se, modlete se i vy!“ „Běžte a modlete se. Pán vás vyslyšel.“ „I vy se modlete za mě.“

Písemné projevy, které se nám dochovaly proto, že bratr kapucín dostával i prosby poštou od těch, kteří k němu nemohli přijít, jsou stejně krátké jako jeho slova a můžeme v nich pocítit jeho slabé vzdělání třetí třídy obecné školy. Z úcty ke svému slibu chudoby používal kusy papíru, které už jiní vyhodili, na nichž bylo místo jen na několik řádků, nebo použil volné místo na dopise, který dostal a poslal jej zpět. Z kopie jeho rukopisu můžeme přepsat jednu z odpovědí: „J[ežíš] M[aria] J[osef] F[rantišek] – Bratr Mikuláš / Dojdeme spásy? / To je nejtěžší otázka. / Pokud se spasíme, už jsme udělali všechno. / Modleme se, aby se Pán smiloval. / Buď pochválen Ježíš a Marie.“

Protože jsem se zmínili o slabém vzdělání bratra Mikuláše, musíme se zmínit o jeho četbě, která mu velmi ležela na srdci. Četl spisy asketické a duchovní teologie a používal svou četbu k tomu, aby pojmenoval a ověřil si svou vnitřní duchovní zkušenost. Byl vášnivým čtenářem spisů františkánské mystičky, blahoslavené Anděly z Foligna (1249–1309), takže spolubratr, který mu je půjčil, je nemohl dostat nazpět. Bratr Mikuláš se mu omlouval: „Už jsem je četl tolikrát, ale když se dostanu na konec, vždycky začnu znovu: jsou až příliš krásné!“

Mimo Evangelií a klasického díla o kapucínské spiritualitě, Kapucín v samotě od otce Kajetána Marie z Bergama, které znali v jeho době všichni, bratr Mikuláš meditoval i o Traktátu o očistci od svaté Kateřiny Fieschi z Janova (1447–1510) a o Cvičeních zbožnosti na každý den v roce od otce Jeana Croisseta, vydaném v roce 1734. Nebylo to mnoho, ale stačilo to, aby si vypsal poznámky a úvahy, užitečné pro něj i pro druhé. Zbytek doplnil Duch Boží, který v něm pracoval.

Bratr Mikuláš velmi často rozjímal o Ježíšově výroku, zaznamenaném ve Skutcích apoštolských: „Blaženější je dávat než dostávat“ (20,35), přijal jej za svůj a stal se jednou ze složek jeho velkodušné sardinské povahy. V průběhu let se proměnil v „dar sebe samého“, který představuje jádro křesťanské lásky. Tento postoj heroicky pronikl do jeho každodenního kapucínského života zvlášť během druhé světové války, během častých náletů a námořního obléhání Cagliari, které bylo snad nejzbídačenějším italským městem, „otlučené, zohavené a zohyzděné jako tělo znetvořené malomocenstvím“.

Ti z obyvatel, kteří mohli, utíkali do nitra Sardinie, která byla méně vystavena útokům. Také civilní i církevní představitelé utekli jinam. O tisícovku nešťastných obyvatel, kteří zůstali v hlavním městě, se starali čtyři kapucíni, mezi nimiž byl i bratr Mikuláš, „který za nic na světě nechtěl opustit město“. Byla zrušena klauzura a zástup hladových ubožáků bez přístřeší se utekl do kláštera, kde bratr Mikuláš pokračoval ve svém poslání pomáhat druhým a z žebravého mnicha se stal velkodušným dárcem. Chudák Boží v zalátané kutně a zašívaných sandálech, který byl zvyklý odpočívat jen několik hodin na dvou stolech sražených k sobě a s rozviklanou židlí pod hlavou se změnil v pohostinného pána, z nějž nebyly cítit panské manýry, ale hluboká láska a soucit k jeho lidským bratřím. Když siréna oznamovala obyvatelům Cagliari, že bombardování přestalo, bratr Mikuláš vybíhal jako první z kláštera a mířil do nejvíce zasažených oblastí města, aby poskytoval první pomoc raněným. Podporoval i ty, kteří zápasili s hladem a zimou schovaní ve sklepech.

Je téměř zázrak, že on sám se nestal obětí válečného běsnění a ještě větším zázrakem je, že jeho křehké tělo všechno vydrželo. Později u něj lékaři zjistili celou řadu těžkých nemocí. Jeho každodenní nadpřirozené hrdinství se odehrávalo vždy a pouze ve velké tichosti, jen před očima Božíma a těch, kterým pomáhal. Jejich svědectví a úcta k němu pomohly k tomu, že pokorný a tichý dobrodinec dosáhl pocty oltáře.

Velcí mystikové byli vždy puzeni k rozjímání nad Písní písní a k jejímu vysvětlování. Tato biblická kniha je nádhernou písní o lidské lásce, přenesené do Božího plánu: Bůh je snoubenec, lidská duše jeho snoubenka, která touží po nebeské svatební komnatě. Tak například svatý Tomáš Akvinský, který jel na Lyonský koncil a byl zastaven smrtelnou nemocí v cisterciáckém opatství ve Fossanově, souhlasil s prosbou tamních mnichů a krátce komentoval velepíseň těsně před tím, než „došel ke konečnému objetí Milovaného“. I když bratr Mikuláš ani slovem, ani písemně tuto posvátnou knihu nekomentoval, přece můžeme jeho horoucí touhu po „konečném objetí Milovaného“ vytušit ve dvou zvláštních příhodách ze závěru jeho života.

Když jednou stoupal k velmi uctívanému cagliarskému poutnímu místu Panny Marie Bonarské (Bonaria = čisté povětří), šel o několik kroků před ženou doktora Maxii, jež byla známá svou úctou k Panně Marii, ale také tím, že neměla ráda řeholníky. Na zídce u cesty seděli dva zamilovaní, kteří se objímali. Strohý bratr Mikuláš nezareagoval zděšením nebo pohoršením, jak by si každý představoval. Zastavil se a čistým zrakem, který viděl v lidské skutečnosti obraz nadpřirozené reality, se na ně chvíli zadíval. Překvapil tím paní, která dříve nemohla řeholníkům přijít na jméno: od tohoto okamžiku na ně změnila názor a byla přesvědčena o svatosti pokorného sběrače almužen.

V Cagliari se v roce 1951 oslavovala kanonizace svatého Ignáce z Làconi, kapucínského sběrače almužen, který byl pro bratra Mikuláše inspirací. Oslavám předsedal kardinál Eugene Tisserant a vedoucí orchestru u Panny Marie Sněžné v Římě, monsignor Licinio Refice, dirigoval mši, kterou složil na počest nového světce. Po mši svaté se hudebník obrátil na bratra Mikuláše a ptal se jej, jak se mu skladba líbila. I přes to, že byl vždycky skoupý na slovo, kapucín odpověděl: „Snaž se, abys sanctus zpíval navěky, je to hudba hodná nebe.“ Refice o tom poznamenal, že je to nejlepší pochvala, jakou si mohl přát. A měl pravdu. Tichý kapucín, který byl stále proniknut Božími věcmi, nebi skutečně rozuměl.

Antonino Rosso

Přejít na začátek