Bl. Ondřej Longhin (1863–1936)

• Hyacint Bonaventura Longhin se narodil 23.11.1863 v obci Fiumicello da Campodarsego (diecéze Padova).
• Do kapucínského noviciátu vstoupil v 16 letech.
• Po studiu humanitních věd v Padově a teologie v Benátkách byl 19.6.1886 vysvěcen na kněze.
• Pod dobu 18 let byl spirituálem a vyučujícím v několika kněžských seminářích.
• V roce 1902 se stal provinciálem Benátské provincie a začal úzce spolupracovat s Benátským patriarchou Giuseppe Sartem, pozdějším papežem sv. Piem X., který jej pověřoval obtížnými úkoly v diecézi.
• Dne 13. 4. 1904 byl jmenován biskupem v Trevisu.
• Mnoho let své biskupské služby strávil na cestách usilovnými vizitacemi farností a všestrannou reformou diecéze v duchu myšlenek sv. Pia X.
• Za I. světové války odmítl opustit město, které bylo uprostřed bojové linie a bylo často bombardováno. Organizoval pomoc pro vojáky, nemocné a chudé.
• Po válce pak znovu objížděl všechny farnosti a duchovně je připravoval na mučednictví při střetu víry se sílícím italským fašismem.
• V roce 1934 jej Pius XI. pověřil úkolem apoštolského vizitátora, aby řešil konflikty mezi biskupy a jejich kněžími.
• Zemřel 26. června 1936.
• Beatifikoval jej dne 20. října 2002 papež Jan Pavel II.

„S velkou láskou a ke svému poučení v něm obdivuji kopii evangelního Dobrého Pastýře, která je velmi podobná originálu.“ (ctih. služebník Boží kardinál Pier La Fontaine)

Duchovní syn a osobní přítel papeže sv. Pia X.

Trevíský biskup Ondřej Hyacint Longhin se  narodil 22. listopadu 1863 v obci Fiumicello di Campodarsego (v Padovské diecézi) jako jediný syn chudých zbožných rolníků Matouše a Judity roz. Marinové. Pokřtěn byl hned následujícího dne jménem Hyacint Bonaventura.

Když se po ukončení základní školy v šestnácti letech rozhodl stát kapucínem, musel svést boj se svým otcem, který se nehodlal vzdát jediného syna, jehož potřeboval aby mu pomáhal s polními pracemi. Nakonec však Hyacint zvítězil a dne 27. srpna 1879 oblékl kapucínský hábit v Bassano del Grappa (diecéze Vicenza). Při obláčce přijal jméno bratr Ondřej z Campodarsega. Gymnazijní studia absolvoval v padovském klášteře, kde také dne 4. října 1883 složil doživotní sliby. Pokračoval pak studiem teologie v Benátkách, kde byl dne 19. června 1886 vysvěcen na kněze. Od roku 1888 působil po 18 let jako spirituál v kapucínských školách. A k tomu nejprve jako učitel v kapucínském semináři v Udine; o rok později se stal ředitelem a učitelem na kapucínském gymnáziu v Padově a od roku 1891 byl ředitelem kapucínského teologického učiliště v Benátkách. Dne 18. dubna 1902 byl zvolen provinciálem Benátské provincie.

Dne 16. dubna 1904 jej papež sv. Pius X. jmenoval biskupem ve své rodné diecézi Trevisu, a velmi se radoval, že pro svou diecézi “vybral jeden z nejkrásnějších květů kapucínského řádu”. Dne 12. srpna 1907 se o něm vyjádřil takto: “Je to jeden z mých prvorozených synů, kterého jsem daroval mé milované diecézi a raduji se pokaždé, když se mi o něm donesou chvály, že je to skutečný světec, vzdělanec, biskup ze starých dob, který v diecézi zanechá nesmazatelnou stopu svého apoštolského úsilí”. Podle papežova výslovného přání přijal biskupské svěcení dne 17. dubna 1904 v Římě v chrámu Nejsvětější Trojice na pahorku z rukou kardinála Merryho del Val.

Do Trevisa dorazil až 6. srpna, ale již předtím poslal do své diecéze dva pastýřské listy, kterými naznačil svůj reformní program. Byl rozhodnut stát se dobrým pastýřem, nešetřit “ani námah, ani obětí a ochoten dát” za svoji církev všechnu “svou krev i samotný život”. Po celých 32 let své biskupské služby byl pro Trevískou diecézi výborným pastýřem po vzoru svého velkého přítele sv. Pia X. Ve svém biskupském životě totiž dovedl jedinečně integrovat řeholní sliby v podobě asketického života, poslušnosti církvi a intenzivního života modlitby.

Hned po nástupu do úřadu začal vizitovat farnosti diecéze. Chtěl poznat každého jednotlivého kněze i všemožné organizace laického apoštolátu i katolického sociálního hnutí. Tato jeho první vizitace zahájená v r. 1905 trvala pět let, navštívil všech 213 farností a zakončil ji v roce 1911 konáním diecézní synody, která si kladla za úkol prosadit do praxe reformní myšlenky papeže sv. Pia X. Za úspěch v této oblasti se mu právem dostalo uznání i ze strany papeže Pia X. Další dvě velké vizitace vykonal v letech 1912, 1926. Zvláště se soustřeďoval na účinnou výuku náboženství mezi mládeží a dětmi a na katolické mládežnické spolky a sdružení. Organizoval kulturní soutěže, studijní dny, školy katechismu, dva diecézní kongresy zaměřené na výuku náboženství (v letech 1922 a 1932). Byl považován za »biskupa katechismu«. Velkou pozornost věnoval svým kněžím, sledoval je již od studia v semináři, a dbal na to, aby se každý měsíc dne duchovní obnovy a jednou za rok týdne duchovních cvičení. Usiloval ve své diecézi o rozvoj řeholních řádů. Mužské instituty se za jeho působení rozmnožily ze 7 na 12, ženské z 10 na 24.

Za své duchovní vzory považoval sv. Marii Bertillu Boscardinovou, ctihodné služebníky Boží Josefa Toniola a Kvída Negriho i Matku Olivu Bonaldo. Poutalo ho rovněž pevné přátelství s kapucínem sv. Leopoldem Mandičem a s papežem sv. Piem X. – toto přátelství je zdokumentováno početnou epistolární korespondencí a jeho vlastními slovy: “My kteří… jsme byli velkou částí jeho dobrého srdce”.

Velmi fandil laickým hnutím, protože byl hluboce přesvědčen, že “dnešní rodiny, farnosti, vlast i svět potřebují právě světce”. V dubnu 1914 vyhlásil, že “pracující mají svaté právo sdružovat se v odborech pro své vlastní ekonomické a morální povznesení”. V roce 1920 podpořil Bílé svazy, neboli odborové hnutí organizované na základě křesťanských idejí. Vystupoval jako biskup chudých, dělníků a rolníků. Aby zajistil mládeži křesťanské vzdělání založil roku 1920  v Trevisu »Biskupskou kolej Pia X.«.

Neztratil odvahu ani když v letech 1915–1918 propukla První světová válka, jejíž bojová linie vedla přímo Trevisem, navzdory mnoha varováním neopustil své místo a i když celé představenstvo města uteklo do bezpečí, on zůstal a uprostřed mnoha bombardování organizoval pomoc pro chudé, uprchlíky, vojáky, zraněné, a povzbuzoval kněze, aby se věnovali četným uprchlíkům. Protože odmítl podpořit některou z bojujících stran, byl uvězněn i s několika dalšími kněžími. Nakonec jej však zase propustili. Dne 17. dubna 1917 složil slib, na základě kterého pak vystavěl chrám Panny Marie Pomocné. Byl nazýván »biskupem Piave a Montella« a byl  vyznamenán válečným křížem za zásluhy. Po skončení války opět prošel diecézí, aby podpořil rekonstrukční práce na 47 zničených chrámech, pozvedal náladu, probouzel křesťanský život. Zvláště se ale snažil duchovně připravovat farnosti na možné mučednictví při střetu víry se sílícím italským fašismem. Vybízel lidi k nenásilí a k věrnosti učení církve.

Biskupové Benátska ho považovali za svého »patriarchu z venkova«, rádce, váženého teologa, neúnavného apoštola. Pius XI., v říjnu 1923, ocenil “velké služby”, které mu Longhin poskytl slovy: “Udělal toho tolik pro církev”. V roce 1923 byl apoštolským administrátorem Padovské diecéze, v letech 1927–1928 byl vizitátorem a apoštolským administrátorem  arcidiecéze Udine. Dne 4. října 1928 byl jmenován titulárním arcibiskupem v Patrassu. V roce 1929, u příležitosti 25. výročí biskupského svěcení bratra Longhina, napsal ctih. služebník Boží kardinál Petr La Fontaine: “S velkou láskou a ke svému poučení v něm obdivuji kopii evangelního Dobrého Pastýře, která je velmi podobná originálu”.

Dne 3. října 1935 jej postihla nemoc, která mu připravila devět měsíců utrpení. Mši svatou sloužíval až do 14. února 1936, pak již jen přijímal svátost eucharistie. Zemřel v pátek dne 26. června 1936 v Trevisu.

Při impozantním pohřbu dne 30. června zněl jednomyslný komentář: “Byl to skutečný světec”.  Od 5. listopadu 1936 je pohřben v katedrále v Trevisu. Při ohledání ve dnech 12.–24. listopadu 1984 bylo jeho tělo shledáno “neporušené s měkkými částmi po široké straně mumifikovanými”. Informativní proces se začal 21. dubna 1964 v Trevisu a následovali pak dva doplňkové procesy v Padově a v Udine. Dekret o uznání hrdinského stupně jeho ctností nese datum 21. prosince 1998. Za blahoslaveného jej dne 20. října 2002 prohlásil papež Jan Pavel II.