Blahoslavený Protasius ze Séez (1747–1794)

  • Protasius Bourdon se narodil dne 3. dubna 1747 v Séez (Orne).
  • Kapucínem se stal v roce 1767 v Bayeux, řeholní sliby složil 27. listopadu 1768.
  • V roce 1775 byl vysvěcen na kněze, od roku 1789 působil jako sekretář provinciála v Normandii.
  • Zajat byl v Rouenu dne 10. dubna 1793.
  • Zemřel na lodi “Deux-Associés” na tyfus v noci z 23. na 24. srpna 1794.

Oběť celopalu uprostřed mořských vln

Na téže nechvalně pověstné lodi „Dva spojenci“, kde zemřel blahoslavený Jan Ludvík z Besançonu, byl rovněž otec Protasius Bourdon. Ani o něm se nedochovalo mnoho zpráv. Narodil se 3. dubna 1747, následujícího dne byl pokřtěn ve farním kostele svatého Petra v Seéz (departement Orne). Jeho rodiče i celá rodina byli ekonomicky dobře zajištění, otec Šimon Bourdon byl kolář a matka se jmenovala Marie Luisa Le Fou. Křesťanská výchova, které se mu dostalo (o jeho dětství a mladí se neví nic přesného), jej přivedla k povolání k řeholnímu životu, jehož důsledkem bylo, že ve svých dvaceti osmi letech vstoupil mezi kapucíny v Bayeux, kde dne 27. listopadu 1768 složil řeholní sliby a přijal jméno bratr Protasius. V roce 1775 byl vysvěcen na kněze a ze skrovných archivních zpráv vyplývá, že po nějakou dobu žil v domě d’Honfleur, poblíž poutního kostela Panny Marie Milostné, ve kterém byl rektorem. 29. listopadu 1783 ho nacházíme rovněž v klášteře v Caen a v roce 1789 působil jako provinční sekretář v Normandii.

Posledním místem jeho působení, ve funkci provinčního sekretáře a kvardiána, byl klášter v Sotteville, poblíž Rouenu. Zde ho spolu s jeho komunitou nalezli zástupci městské správy, když přišli provést domovní prohlídku a požádat přítomné, aby přísahou přijali občanskou ústavu duchovenstva. On, stejně jako ostatní spolubratři, odmítl tuto přísahu složit, a za dvou odlišných okolností prohlásil, že hodlá zůstat řeholníkem; a to především dne 26. srpna 1791, kdy proběhl poslední soupis inventáře kláštera, ze kterého o rok později byli všichni řeholníci s konečnou platností vyhnáni na ulici. Otec Protasius chtěl přesto zůstat v Rouenu a odmítl odejít do exilu. Našel přijetí u jednoho muže, kterému se odvděčoval za ubytování částečně ze svého důchodu a částečně z milodarů za odsloužené mše.

Tato jeho vytrvalost vedla k tomu, že dne 10. dubna 1793 byl zatčen a byl vyslýchán dvěma fanatickými „občany“. Tento výslech byl svou bezobsažností a malicherností typickou ukázkou vratkosti obdobných procesů, jakých je historie bohužel plná. Zápis z výslechu se naštěstí dochoval. Otec Protasius odpovídal zcela svobodně, avšak jednoznačně, že odmítá složit přísahu, a chce věrně setrvat v řeholním životě a zdrženlivě mluvil v situacích, kdy hrozilo zatáhnout do jeho případu další osoby.

Při prohlídce domu, do kterého se uchýlil, byly nalezeny početné rukopisy a několik tištěných knih, které se staly základními kameny obžaloby, protože obhajovaly postoj odpůrců revoluce. On, jako správný Norman, nepodal žádná doplňující vysvětlení, která by mohla někoho kompromitovat, a neprozradil ani jména osob, ke kterým chodil tajně sloužit eucharistii. To je jedinečně náboženský postoj, kterým se vystavil rizikům a nebezpečí. A v tom spočívá jeho hrdinství. Usiloval o víru ryzí, prostou, jasnou. Nebylo v tom vůbec nic politického. Přesto byl účinek okamžitý: Byl bez odkladu uvězněn ve starém semináři sv. Viviana v Rouenu, který byl revolucionáři používán jako provizorní vazba, kde se čekalo na závěrečný rozsudek. Ten přišel dne 10. ledna 1794: „občan“ Jan Baptista neboli otec Protasius se odsuzuje k deportaci do Guayany za to, že sloužil nezákonné mše a přechovával podezřelé dokumenty.

Dne 9. března začal jeho převoz do Rochefortu. Dorazil tam dne 12. dubna a při vstupní prohlídce byla obrán o všechno, co si dosud směl ponechat: zlaté hodinky s krabičkou (pravděpodobně se jednalo o eucharistickou schránku) a 1303 lir. Byl naloděn na pověstné plavidlo „Dva spojenci“ a dále už se jeho osud nelišil od ostatních věznů. Zničující obraz bezohledného utrpení, agonie a smrti, který tvořil každodenní život v tamním vězení, byl stejný jako ten popsaný v případě otce Jana Ludvíka Loira. Po čtyřech měsících v noci z 23. na 24. dubna 1794 otec Protasius zemřel na nakažlivou chorobu. Jeden z těch, kteří přežili, později podal toto svědectví: “Byl to řeholník velmi zasloužilý a chvályhodný ať už pro své iniciativy ve prospěch deportovaných spolubratří, tak pro své fyzické a morální schopnosti, kterými byl obdařen, zvláště pak pro svou pevnost ve víře, rozvahu, vyrovnanost, řeholního ducha a jiné křesťanské a řeholní ctnosti.”

Scroll to Top