Raffaele da Sant’Elia a Pianisi (1816–1901)
Služebník Boží, občanským jménem Domenico Petruccelli, se narodil 14. prosince 1816 v San Elia a Pianisi (provincie Campobasso, diecéze Benevento) do skromné a hluboce křesťanské rodiny. Byl sedmým z deseti dětí. Jeho otec Salvatore byl zemědělcem a matka Brigida Mastrovita byla v domácnosti a svým dětem byla první vychovatelkou, která je vedla k hodnotám víry i k těm občanským a lidským. Od dětství Domenico pracoval na poli a pečoval o několik málo zvířat, které rodina vlastnila. Pak se vyučil kovářem, ševcem a krejčím, ale v srdci stále choval touhu stát se františkánským řeholníkem. Jeho povolání dozrávalo během návštěv bratří kapucínského konventu ve svém kraji. Dva z nich ho doprovázeli na cestě k řeholnímu životu: kvardián konventu, br. Dalmazio da Morcone, který se pak stal i jeho novicmistrem, a pak jeho duchovní vůdce, který ho provázel až do doby, kdy se stal biskupem Bovy v Kalábrii (1856) – br. Agostino da Morcone, který vedl jeho obláčku a přijímal jeho sliby.
Po několik let byl otec proti jeho řeholnímu povolání a jen mu dovoloval, aby se naučil číst a psát od nějakého bratra a aby to trochu vyučoval i místní kněz. V osmnácti letech Domenico konečně dostal od svého otce dovolení opustit rodinu a roku 1834 vstoupil do noviciátu v Morcone na doporučení provinčního vikáře bratří kapucínů, P. Francesca Maria da Gambatesa. 10. listopadu oblékl hábit menších bratří kapucínů a přijal jméno Raffaele. Po ročním noviciátu, 10. listopadu 1935 složil řeholní sliby.
Jeho přípravná studia ke kněžskému svěcení byla poněkud roztříštěná v důsledku složité situace kapucínské provincie S. Angelo i díky jeho zdravotním problémům: nejprve byl v konventu v Agnone, pak v konventech Trivento a Serracapriola, pod vedením P. Gabriela da Sassinoro, pak v Bovinu pod vedením P. Stefana da Bovino, a nakonec v Larinu, kde se účastnil výuky v diecézním semináři. Na kněze byl vysvěcen 29. března 1840 v konventu v Larinu diecézním biskupem Vincenzem La Roccou. Pak dokončil šestiletá studia kurzy vedenými jezuity v semináři v Beneventu a v konventu Torremaggiore. Pak se věnoval kázání v různých konventech Provincie S. Angelo.
Roku 1852, ve svých 36 letech byl ustanoven do noviciátu v Morcone nejprve jako submagistr noviců a pak i jako novicmistr. Na tento úřad však pro roce rezignoval – v místní komunitě sice zůstal, ale bez jakékoliv zodpovědnosti za novice. Roku 1857 byl pověřen duchovní službou ve špitálu Madonna della Libera v Campobassu, kde se osm let věnoval duchovnímu doprovázení, liturgické službě a doprovázení umírajících. Pro připojení Království obou Sicílií k Italskému království, v důsledku zákonů, které zrušily řeholní instituty, musel služebník Boží zanechat své služby a v prosinci 1866 se vrátil do svého rodiště, kde měl dovolení být rektorem kostela kustodem konventu S. Elia – a to spolu s jedním spolubratrem. Dvacet let se věnoval kněžské službě jako zpovědník, rádce a duchovní vůdce mnoha věřících. Stále přitom vedl řeholní způsob života se stejnou horlivostí, jakou měl před zákazem řeholí. Roku 1886 se mohl vrátit do obnoveného konventu v Morcone, kde se znovu ujal služby submagistra noviců. Zde zůstal jako mimořádný duchovní otec a jako vzor řeholního života i poté, co roku 1892 noviciát přešel pod Toskánskou kapucínskou provincii. V září roku 1900, když už byl starý a nemocný, byl přeložen do konventu svého rodného kraje, kde prožil poslední měsíce svého života tak, že povzbuzoval všechny věřící, kteří si ho opakovaně vyžadovali. Zemřel v pověsti svatosti na Zjevení Páně, 6. ledna 1901. Byl pohřben na hřbitově svého rodiště za doprovodu velkého davu lidí, kteří ho již nějakou dobu ctili jako „svatého mnicha“.
2. dubna 2019 kardinálové a biskupové během řádného zasedání Kongregace pro svatořečení uznali, že služebník Boží Raffaele da Sant’Elia a Pianisi (1816-1901), prokázal svým životem hrdinský stupeň ctností božských (víry, naděje a lásky), kardinálních (moudrosti, mírnosti, statečnosti a spravedlnosti) i ctností náležejících k jeho životnímu stavu zasvěcené osoby (chudoby, čistoty a poslušnosti).
8. dubna 2019 svatý otec František pověřil Kongregaci pro svatořečení, aby vydala příslušný dekret super virtutibus. Aby mohl být blahořečen, je třeba nyní doložit zázračnou událost, k níž došlo na přímluvu ctihodného služebníka Božího.
