Blahoslavený Sebastián z Nancy (1749–1794)

• František François (Sebastián) se narodil dne 17. ledna 1749 v Nancy.
• Dne 24. ledna 1768 se stal kapucínem v klášteře sv. Michala.
• V letech 1778–1779 pastoračně působil v mnohých farnostech Metské diecéze (Metz).
• Dne 9. listopadu 1693 byl poslán jako vězeň do Nancy, odsouzen a převezen do Rochefortu, kam dorazil 28. dubna 1794.
• Na plavidle smrti byl nalezen mrtev dne 10. srpna 1794 s rukama rozpaženýma ve tvaru kříže a s očima upřenýma k nebi.
• Za blahoslaveného ho prohlásil papež Jan Pavel II. dne 1. října 1995.

Extáze mučednictví

Mezi 547 oběťmi neblaze proslulých Rochefortských pontonů a 64 kněžími blahořečenými jako mučedníci francouzské revoluce figuruje také otec Sebastián z Nancy. Příběh jeho života je poněkud více zdokumentován. František François se narodil dne 17. ledna 1749 v Nancy otci Dominikovi a matce Markétě Vernesonovým, a byl pokřtěn následujícího dne v kostele sv. Mikuláše. Jeho otec byl skvělý truhlář a jeho kmotr i kmotra byly osoby urozené a vážené. Z toho vyplývá, že pocházel z dobře situovaných měšťanských kruhů. Pro malého Františka nebylo těžké seznámil se s kapucíny, kteří již od roku 1593 sídlili na předměstí Nancy a v roce 1613 se přestěhovali do pohodlnějšího kláštera, který byl později v roce 1746 ještě dále rekonstruován díky velkorysosti vévody Leopolda Lotrinského a krále Stanislava. Také farnost sv. Mikuláše, založená v roce 1731, využívala k bohoslužbám kapucínský kostel až do roku 1770. Bratři se shromažďovali v zadním chóru a pořádali shromáždění třetího františkánského řádu. Jejich klášter byl důležitým místem konání provinční kapituly a byla zde také přádelna, ve které se zhotovovaly tuniky a pláště pro všechny kapucíny Lotrinska, kteří žili přibližně ve 28 klášterech toho kraje. Jejich apoštolská činorodost a dynamická charitativní činnost pro chudé, nakažené morem a trpící jim zajistila velkou popularitu a byli velmi žádaní. Když ale v roce 1768 mladý František François ve svých devatenácti letech vstoupil do kláštera Sv. Michala, který byl od roku 1602 určen pro výchovu noviců, již byla patrná určitá krize v počtu řeholních povolání. Tuto krizi urychlila také činnost Komise řeholníků založené francouzským králem v roce 1766 s cílem napravovat zlořády a reformovat kláštery, která vydala v roce 1768 královský výnos, jímž byla stanovena minimální věková hranice 21 let pro připuštění k doživotním slibům.

Kapucínský hábit mu oblékl dne 24. ledna 1768 magistr noviců otec Michal ze Saint-Dié. Současně s hábitem přijal František i nové jméno bratr Sebastián. Již o rok později složil doživotní sliby. Záznam o jeho slibech, vedený v úředním registru, je datován před rokem 1769, zatímco křestní list byl zapsán do matriky farního kostela sv. Mikuláše v roce 1749. Po skončení noviciátu Sebastián přešel do kapucínské školy v Pont-à-Mousson, do kláštera založeného v roce 1607 a rekonstruovaného v roce 1764. V době, kdy zde blahoslavený Sebastián pobýval, žilo v klášteře devět kněží, šest kleriků a jeden bratr laik. Město bylo označováno za místo studií, protože zde existovala také dobře fungující jezuitská kolej. Po dokončení studií byl vysvěcen na kněze. Přesné datum jeho vysvěcení však neznáme.

Dne 5. června 1777 dostal zpovědní licenci pro klášter Sarreguemines, kde bylo zapotřebí znát i německý jazyk, používaný v této pohraniční oblasti. Z písemných dokladů vyplývá, že v roce 1778 pobýval jako zpovědník v klášteře Sarrebourg v Metské diecézi, v řeholní komunitě vynikající příkladnou chudobou a dodržování řeholních pravidel. Dokumenty jsou velmi výmluvné, co se týče období od 1782 do 1784. Jedná se o záznamy farnosti sv. Kvirína. Blahoslavený Sebastián zde často působil jako kazatel, křtil, asistoval uzavírání svátosti manželství apod., a tak suploval nedostatek místního duchovenstva. Dne 26. dubna 1784 ho provinční kapitula konaná každé tři roky přidělila do kláštera v Commercy, kde zůstal jistě až do roku 1787 a pravděpodobně až do roku 1789, s výjimkou krátkého pobytu v klášteře v Dieuze, kde pokračoval v aktivním apoštolátu a výpomoci diecéznímu duchovenstvu.

Od roku 1789 P. Sebastián pobýval v klášteře Epinal, na levém břehu východního ramene řeky Mosely, když propukla francouzská revoluce se všemi svými protiřeholními a proticírkevními opatřeními. Městští komisaři dne 30. dubna 1790 vstoupili do kláštera, aby sepsali inventář. Rok na to bylo vybavení a zařízení kláštera rozprodáno, zatímco otec Sebastián, který odmítl složil revoluční přísahu, se po vyhnání řeholníků z kláštera, s penzí ve výši 770 lir vydal na cestu směrem ke klášteru Châtel nad Moselou, který byl městskou radou určen jako společný dům pro kapucíny. Posléze byli všichni vyhnáni také odtud, protože se odmítli účastnit průvodu vedeného jedním farářem, který odpřísáhl Občanskou ústavu duchovních. Řeholníci byli proto vyhozeni na dlažbu a místní lidé se jich ujali a začali jim pomáhat. Dne 9. listopadu 1793 byl P. Sebastián poslán do domu terciářek v Nancy, který sloužil jako vězení pro vzpurné kněze. Stalo se tak na příkaz Dozorčí komise, ke které se P. Sebastián dobrovolně přihlásil a žádal, aby bylo vyhověno zákonu, který předepisoval, že vzpurní kněží mají být uvrženi do vězení.

Dne 26. ledna 1794 se dostavil správce obvodu Nancy, aby prověřil situaci všech uvězněných, důvod jejich zatčení, věk a případnou nemoc. U P. Sebastiána konstatoval, že se jedná o vzbouřence, který netrpí žádnou nemocí a musí být tudíž zapsán na seznam odbojných kněží, určených k transportu do Rochefortu. Následujícího prvního dubna se 48 kněží a řeholníků vydalo na cestu a po strastiplném transportu, který trval čtyři týdny, dorazili dne 28. dubna do Rochefortu, kde byli obráni o poslední věci, které se dosud mohli ponechat. O několik dní později byli naloděni na otrokářskou loď »Dva spojenci«, která již byla téměř plná 373 uvězněnými kněžími a řeholníky. Loď byla přepravena mezi ostrovy Aix a Oleron, a tam byla zakotvena. Otci Sebastiánovi se naskytl vskutku skličující pohled: stovky vězňů bledých v obličeji, s dlouhými nepěstěnými vousy, ve špinavých šatech, které byly jasným svědectvím o veznění odsouzenců na smrt. Jeden starý škuner sloužil jako marodka, kam byli přesouváni nemocní a choří jako do nemocnice, kde bez léků a bez lékařů čekali až smrt dokončí své dílo. Když k tomu došlo, byly mrtvoly převáženy po deseti až dvanácti, aby byly následně pohřbeny v písku mořského břehu.

“Naše loď byla k prasknutí naplněna kněžími a řeholníky – zanechal písemné svědectví jeden z těch, kteří přežili – jako oltář pro celopal, vztyčený Prozřetelností uprostřed mořských vln k dokonalému strávení oběti”. Těla obětí, zcela vysvlečená jako v hitlerovských koncentračních táborech, byla přepravena na písečný břeh a ti z uvězněných, kteří byli ještě v ucházejícím zdravotním stavu, je museli pohřbít do písku aniž by směli zjevně odříkat motlitbu či povznést k nebi nějaký zbožný zpěv.

“Bůh připustil tyto každodenní scény týrání – píše jeden další přeživší – aby zvýšil hodnotu našeho strádání, a daroval nám dokonalejší podobnost s utrpením svého božského Syna. Nic nás neutěšovalo v našem soužení, nic nás neposilovalo při našich zkouškách, kromě myšlenky na Ježíše, který kraluje na nebesích a pozoruje z výšky svého trůnu náš boj; on, který dříve než my a pro nás byl svázán, zbičován, zpohlavkován, popliván, krutě zraněn trnovou korunou, převlečen za blázna, napojen žlučí a octem, pohaněn a proklet svými nepřáteli. Toto duchovní rozjímání o našem Spasiteli po kapkách vlévalo nepopsatelnou sladkost do našich srdcí. Cítili jsme se šťastni, že jsme byli vyvoleni mezi tolika jinými, abychom podstoupili tuto bolestnou cestu a následovali svého božského Učitele. Trpěli jsme nejen s klidem, ale i s chutí, a umírali jsme s radostí. Mysleli jsme na to, že Ježíš Kristus si přál po mnoho staletí, aby každá pravda víry bylo uchována a dokonce upevněna v jeho Církvi krví menšího či většího počtu mučedníků, podle důležitosti pravdy, za kterou se bojovalo. Mysleli jsme si, že je pro nás velkou ctí být pronásledováni a obětováni za posílení duchovní autority nauky, nezávislé na světským autoritách a Bohem přidělené Apoštolskému stolci a obecně celému sboru biskupů.”

Toto cenné svědectví nám dochovalo rovněž nádherný popis mučednictví blahoslaveného Sebastiána, chápaného jako zvláštní květ v oné kytici květů vonících utrpením. Říká se v něm toto: “Pán nám také vyjevil svatost dalšího ze svých služebníků, otce Sebastiána, kapucína z Nancy, který přišel zemřít na tuto galéru. Tento svatý řeholník byl mezi námi v mimořádné úctě kvůli své vynikající nábožnosti, ctnostem a hmatatelné zbožnosti. Modlil se nepřetržitě, hlavně při své poslední nemoci. Jednoho rána jsme jej spatřili na kolenou, s pažemi rozpaženými v tvaru kříže, očima upřenýma k nebi a s otevřenými ústy. Nevěnovali jsme tomu velkou pozornost, protože jsme byli zvyklí vidět jej takto se modlit během jeho nemoci. Uběhla půlhodina a my jsme byli překvapeni, že setrvává v této nepohodlné a obtížné poloze, přestože moře bylo rozbouřené a loď se dosti houpala a kymácela. Pravděpodobně byl v extázi. Tehdy jsme se přiblížili, abychom si ho prohlédli zblízka. Dotknuli jsme se jeho těla a rukou a uvědomili jsme si, že už před několika hodinami poručil v této poloze svou duši Bohu. Nikdy jsme nepochopili, jak jeho tělo dokázalo udržet tak dlouho tuto modlitební polohu, nehledě na neustálé kymácení lodi. Hned jsme zavolali námořníky. Ti, když spatřili tuto podívanou, nedokázali zadržet výkřik obdivu a slzy. V této chvíli se v jejich srdcích probudila víra a někteří z nich si odhalili paže a ukazovali všem vypodobnění kříže vytetované rozpáleným kamenem a rozhodli se vrátit k náboženství, které opustili.” Stalo se tak 10. srpna 1794.

Vzpomínka na bl. Sebastiána zůstává vyryta takto: muž, který se nejen modlí, ale který je celý proměněn v modlitbu, v životě i smrti, modlitba vtělená, která se stala člověkem, jako u Františka z Assisi.