Svatý Felix z Cantalice (1515–1587)

• Felice Porri se narodil v Cantalice (provincie Rieti) okolo roku 1515.
• Mezi koncem roku 1543 a začátkem 1544 oblékl kapucínský hábit v klášteře v Anticoli di Campagna (dnes Fiuggi).
• Dne 18. května 1545 složil v klášteře Monte S. Giovanni (Hora sv. Jana) řeholní sliby.
• V letech 1545–1547 působil v klášterech v Anticoli, Monte S. Giovanni, Tivoli a Palanzana (Viterbo).
• Od roku 1547 do své smrti pobýval v Římě jako městský sběrač almužen v klášteře sv. Mikuláše de Portiis.
• Až do roku 1572 sbíral jako almužnu chléb, později víno a olej.
• Dne 30. dubna 1587 onemocněl.
• Dne 18. května 1587 zemřel.
• Papež Sixtus V. přikázal ihned zahájit informativní proces, který byl ukončen někdy mezi 10. červnem a 10. listopadem 1587.
• Nový kanonický proces se uskutečnil v letech 1614–1616.
• Urban VII. ho dne 1. října 1625 prohlásil blahoslaveným.
• Dne 27. dubna 1631 bylo tělo bl. Felixe převezeno z kostela sv. Mikuláše do nového kláštera Neposkvrněného Početí.
• Klement XI. ho zapsal do seznamu svatých dne 22. května 1712.

„Sladká lásko, Ježíši, nad všechnu lásku sladší, / v srdce mi vepiš, jak jsi mne miloval. / Jezu, tys můj stvořitel, / jak Tebe milovat bych chtěl.
Jezu, Jezu, Jezu, / vezmi si mé srdce / a už mi ho nevracej.
Ježíši, Ježíši, synáčku Mariin, / ten, kdo má tebe, / nic už mu neschází.
Kdo svírá pevně kříž / k tomu Kristus přichází / do ráje ho provází / a k nebi je blíž.

Na této zemi naší / pěkná růžička raší / nádherná to Panenka / Matka Boží.
Kříž Kristův na mém čele / slova Kristova v mých ústech / v srdci mém Kristova láska / poroučím se Kristu Pánu / Matkou mám Marii Pannu.“ (sv. Felix z Cantalice)

Světec římské ulice

Dne 22. května 1712 papež Kliment XI. pozvedl k poctě oltáře svaté Pia V., Ondřeje Avellinského, Felixe z Cantalice a Kateřinu Boloňskou: papeže, kněze, laického bratra a řeholní sestru, kteří žili v historickém období katolické obnovy před, během i po tridentském koncilu.

Všichni čtyři byli řeholníky (dominikán, theatin, kapucín a klariska), snad aby byl zdůrazněn příspěvek řeholních řádů, jak starých, tak nově vznikajících, pro obnovu církve. Jejich přínos se odehrál na různých úrovních: z Petrova stolce (Pius V.), z pozice formátora nového kněžstva (Ondřej Avellinský), povzbuzováním bližního svou vlastní pokorou a zbožností (Felix) nebo z modlitbou prosyceného ticha kláštera (Kateřina). Ať si tohoto byl vědom nebo ne, papež Kliment XI. tím, že je kanonizoval společně, podal charakteristiku doby katolické obnovy a čtyř jejích typických představitelů. Pokorná postava Felixe z Cantalice stojí mezi nimi a je jedním ze zástupců velké katolické reformy.

Felix Porro se narodil v malé rolnické vesničce Catalice v italské provincii Rieti okolo roku 1515. Někdy na konci roku 1543 nebo na počátku 1544 vstoupil ke kapucínům a po roce noviciátu v klášteře v Anticoli di Campagna (dnes Fiuggi) složil dne 18. května 1545 v konventu Monte San Giovanni řeholní sliby. Ještě dnes tam uchovávají jeho závěť, sepsanou 12. dubna 1545.

Patří tak k první generaci kapucínů, jako jeden z mála nepochází z rodiny františkánských observantů nebo z jiného řeholního řádu, ale vstoupil do řádu přímo “ze světa”. Stal se kapucínem bezprostředně po smutném odpadnutí generála Bernardina Ochina k protestantismu, který se odehrál v srpnu 1542. Bylo to pro řád těžké období: kapucíni byli veřejně obviňováni z hereze a všechno nasvědčovalo tomu, že řád může být zrušen.

Ze slov samotného Felixe však můžeme zjistit, co si v tomto smutném období myslel o životě a zbožnosti kapucínů křesťanský lid, a ne pronásledovatelé řádu nebo někteří činovníci římské kurie. Jeden z jeho bratranců byl augustinián a vyzýval jej, aby vstoupil raději do jeho řádu. Felix mu odpověděl, že pokud by nemohl být kapucínem, raději by zůstal ve světě. To umožňuje pochopit, že i přes pronásledování a očerňování byla kapucínská reforma velmi vážená.

Možná je zbytečné připomínat celou řadu pitoreskních příběhů, které charakterizují život bratra Felixe. Musíme však alespoň zmínit setkání a souboje vtipných výroků mezi ním a papežem Sixtem V., svatým Filipem Neri, budoucím kardinálem Cesarem Baroniem, svatým Karlem Boromejským, studenty z Collegia Germanica nebo vznešenými římskými šlechtičnami, když klepal na brány jejich paláců a prosil o almužnu. Je to vše notoricky známé, stejně jako popěvky, které si notoval v římských domech a ulicích, jeho výzvy hříšníkům i mocným tohoto světa k obrácení, proroctví, zázraky. O tom všem svědkové vypovídali v kanonických procesech a přísný Sixtus V., který chtěl proces urychlit, chtěl svou vlastní přísahou jejich výpovědi potvrdit.

Musíme ovšem zdůraznit, že o zázracích, připisovaných svatému Felixovi, svědčili takřka výlučně lidé, kteří nepocházeli z kapucínského řádu. Bratři o nich buď nevěděli, nebo nepovažovali za vhodné o nich vyprávět.

Pokud však z Felixova života odstraníme anekdoty, vtipné a nápadité výroky, zázraky a proroctví, zbude toho k vyprávění málo. Poté, co první čtyři roky svého řeholního života strávil v klášterech v Anticoli, Monte San Giovanni, Tivoli a Palanzana ve viterbské provincii, přišel do Říma a zůstal tam až do smrti (1547–1587). Každý den žebral nejprve o chléb (do roku 1572) a pak až do smrti o víno a olej pro své bratry. Kapucíni, kteří s ním žili v klášteře, jej považovali za obyčejného dobrého řeholníka a tak je velmi překvapilo nekonečné procesí lidí, kteří se sbíhali uctít jeho mrtvé tělo. Všichni, obyčejní lidé, římská šlechta, kardinálové, papež Sixtus V., mluvili o jeho zázracích a jeho svatosti.

Zvlášť v prvních procesech bratři vyprávěli pouze o tom, jak probíhal každodenní život bratra Felixe. Proto dnes víme, co dělal během každé hodiny svého náročného dne: kdy se modlil (ve dne jako v noci), kdy se bičoval, kdy chodil vybírat almužnu, kdy dával rady, navštěvoval nemocné v klášteře i mimo něj, kdy vyřezával neumělé křížky pro věřící, kteří je po něm chtěli.

V těchto nejstarších procesech najdeme velmi málo zázraků, a naopak podrobně je zde popsán Felixův každodenní život, který vlastně až na nutné výjimky byl způsobem kapucínského života ve druhé polovině 16. století. Každý se o tom může přesvědčit pouhým prolistováním věcného, místního a osobního rejstříku kritického vydání beatifikačního a kanonizačního Felixova procesu, kde se více než dvacet hustě psaných sloupců týká samotného světce.

Tak jsme získali přesný obraz o modelu kapucínského života, detailně a konkrétně popsaného. Bratr Felix byl vtělenou dokonalostí předpisů konstitucí, ne snad otrockou, ale svobodně chápanou podle osobního charismatu. Už tím se stal vzorem, který je možno napodobovat a který také napodobován byl.

Ještě za svého života učil bratr Felix některé bratry, jak se modlit a jak prosit o almužnu. Ne vždy to dělal zdvořile a ohleduplně! Až po smrti se pro mnohé stal vzorem. Svědkové, kteří v roce 1587 vypovídali o jeho životě a jeho ctnostech, v procesech, konaných o dvacet nebo třicet později, vypovídali o podivuhodných věcech, o nichž v roce 1587 mlčeli. Jak je to možné? Přece si nevymýšleli! Určitě ne, ale jak plynula léta, pochopili lépe význam života, který jim před jejich očima připadal úplně obyčejný a ne příliš odlišný od života ostatních bratří.

I když byl mezi posledními v klášteře, bratr Felix přece jen žil přes čtyřicet let v Římě, v hlavním klášteře Řádu, který byl sídlem generálního řádového vikáře. Znalo jej mnoho slavných bratří, kteří se s ním seznámili zvlášť během generálních kapitul. Bernardin z Colpetrazza poznamenává, že během kapituly roku 1587 díky tomu, co se odehrálo po Felixově smrti, zanechali bratři kapituláři obvyklých kázání, protože bratr Felix již kázal víc než dostatečně svou svatou smrtí. Byli to pak hlavně účastníci kapituly, kteří do různých provincií přinesli zprávu o podivuhodných věcech, které zažili. Okamžitě se dostalo do oběhu vyprávění o Felixově životě a jeho obrázky, podobně jako při jeho blahořečení (1625) i kanonizaci (1712).

Mezi bratřími, považovanými za otce kapucínské reformy, je Felix možná druhý, hned po Bernardinovi z Asti, který jej v době, kdy byl kvardiánem (1543–1544), přijal do římského konventu. Bylo by potřeba lépe prozkoumat jeho vliv na život a dějiny kapucínského řádu. Ne oficiální, ale charismatický a skutečný, zejména v oblasti řeholní dokonalosti a svatosti. Doklady pro objevení cest a podob takového vlivu jistě nechybí. Stačí zmínit velké rozšíření jeho obrázků (“Pictura est laicorum litteratura”, obraz je četbou laiků – a nejen těch nevzdělaných!), životopisů, relikvií, úcty, zvláštních modlitebních forem a to, co je nejdůležitější – samotná snaha o jeho napodobování v životě kapucínských laických bratrů, z nichž někteří byli zařazeni mezi blahoslavené a svaté. Je všeobecně známo, že mezi kapucíny byl Felix světcem, který byl nejvíce napodobován. Dokladem takového tvrzení může být například velký počet bratří, kteří po vstupu do řehole přijali jméno Felix. V roce 1650 se z asi 11000 italských kapucínů jmenovalo 277 Felix, a roku 1966 Nekrologium římské provincie zaznamenává 217 bratří, kteří nosili toto jméno.

Ale možná byl Felixův vliv daleko větší, než si umíme představit. V kapucínském řádu například není ani stopa po klerikalizaci, která se objevila v minoritském řádu již několik let po smrti svatého Františka. Navíc i přes všeobecné tendence v potridentské církvi kapucínský řád hájil stejná práva laiků i kleriků, na což měla určitě svůj vliv i osobnost bratra Felixe, který byl prvním řádovým světcem. Již v noviciátu v Anticoli di Campagna byl jeho novicmistrem bratr Bonifác, laický kapucín.
Roku 1537 zemřel v Anticoli František Tittelmans z Hasseltu, který tam coby vikář římské provincie vykonával kanonickou vizitaci. Z lidského úhlu pohledu byla jeho předčasná smrt pohromou pro mladou kapucínskou rodinu, protože byl jedním z jejích nosných pilířů. Ale o několik let později v tomtéž místě, kde učený Tittelmans zemřel, bude dělat své první krůčky na cestě řeholního života “nevzdělanec” Felix. I přes své rozdílné vzdělání – Tittelmans byl slavným univerzitním profesorem, Felix “jen” nevzdělaným laickým bratrem – měli oba hluboký vztah k manuální práci, kontemplaci, přísnému dodržování Řehole, k pokoře a ke starosti o nemocné. Na rozdíl od Tittelmanse měl Felix i čas k tomu, aby se jeho život mohl stát dokonalým vzorem kapucínského života, a jeho příklad vytvořil stále živou školu.

Mariano D’Alatri