Theodosius Florentini (1808–1865)

Švýcarský kapucín Anton Krispin Florentini, řeholním jménem Theodosius, byl zakladatelem kongregací, pedagogem a sociálním reformátorem. Narodil se 23. května 1808 v dobře situované rodině v obci Monastero (Mústair) v grisonských Alpách. Ve škole se naučil rétorománsky, a když povyrostl, navštěvoval školu ve vedlejší vesnici Tubre (Taufers), kde se naučil německy. Kapucíni v různých farnostech této oblasti působili už od 17. století. Anton navštěvoval jejich koleje v Bolzanu, Stansu, Badenu a Coiře a na podzim 1825 přijal kapucínský hábit v Sionu (Valais), kde také vystudoval teologii a filozofii. Dne 25. listopadu 1830 tam byl vysvěcen na kněze.

Byl otevřené povahy, velmi nadaný a již v mládí zastával vysoce odpovědné funkce. Byl magistrem noviců a současně ředitelem mladých studentů v Soleure (1831) a v Badenu (1832–1838). Vyučoval přírodní vědy, filozofii a teologii. V letech 1838–1841 byl kvardiánem kláštera v Badenu a současně duchovním vůdcem v místním ženském klášteře. Působil v neklidné době: radikálně liberální katolíci chtěli národní církev, vedenou diecézní synodou podřízenou státním úřadům, zrušení řeholních řádů a sekularizaci duchovenstva. Tyto tendence vyvrcholily roku 1834, kdy se uskutečnil sjezd, který vydal natiklerikální a protikatolické tak zvané Badenské články. Politice Augustina Kellera se podařilo roku 1841 prosadit zrušení klášterů. Otec Florentini byl obviněn z osnování lidového povstání a před pronásledováním musel utéct nejdřív do středního Švýcarska a potom do alsaského Ribeauvillé poblíž Colmaru, kde několik měsíců bydlel u Sester Božské Prozřetelnosti. Všiml si dezorganizace školství a špatné úrovně pomoci chudým v Bádensku a snil o tom, že se mu podaří sjednat nápravu.

Po amnestii se vrátil do Švýcarska a v Altdorfu založil s pomocí sestry Bernardy Heimgartnerové kongregaci Učitelských sester Svatého kříže z Menzingenu. Roku 1845 byl poslán jako farář do Coiry. Snažil se zorganizovat školské vzdělávání, především žen, chtěl pomoct chudým z bídy tím, že je učil řemeslu. Založil nemocnici Svatého Kříže v Coiře a povolal tam sestry, aby ošetřovaly nemocné. Tak vznikla za pomoci sestry Marie Terezy Schererové kongregace Milosrdných sester Svatého kříže s mateřským domem v Ingenbohlu. Roku 1860 byl otec Theodosius jmenován generálním vikářem diecéze Coira a v této funkci se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů švýcarského katolicismu. Kolej „Maria Hill“ ve Schwyzu, která tehdy patřila jezuitům, vděčí za svůj rozkvět právě Otci Theodosiovi. Založil „Katolické sdružení pro šíření dobrého tisku“. Považoval za nutné provést sociální reformy prostřednictvím pokřesťanštění továren, jeho smělé plány ale ztroskotaly. Naštěstí se již nestal svědkem obrovské finanční katastrofy, která díky této reformě nastala. Zemřel v Heidenu (Aargau, Švýcarsko) po záchvatu mrtvice dne 15. prosince 1865. Jeho ostatky se nacházejí v klášterním kostele v Ingenbohlu ve švýcarském kantonu Schwyz.

Byl mužem činu a tento povahový rys formoval celý jeho duševní život. Jeho dopisy a projevy jsou dokladem hluboké zbožnosti, která překračuje veškerá konfesní omezení, zdravé spirituality a upřímné touhy po záchraně svěřených duší. Jako kazatel byl známý po celém Švýcarsku, kázal mnohé lidové misie a duchovní cvičení. Byl rovněž plodným autorem zbožných knih. V případě sociálních či náboženských problémů se cítil povinen hledat za každou cenu způsob, jak je vyřešit. Zkoušel vyšlapat nové cesty, které mnohdy nešly v jeho době uskutečnit a ne všichni jeho spolupracovníci měli odvahu jej následovat. Jeho posledními slovy byl citát sv. Augustina: „In necessariis unitas, in dubiis libertas, in omnibus caritas.“ (V nutných věcech jednota, v nejasných svoboda, v obojím láska). Jeho základní zásadou bylo: „Potřeba doby je vůlí Boží“.