Narodil se v Oleře ve Val Seriana (Bergamo) na konci roku 1563.
Kapucínský hábit oblékl ve Veroně 12. září 1580.
Sliby složil 5. července 1584 a byl pověřen pokornou službou kvestuanta ve Veroně až do roku 1605, pak ve Vicenze do roku 1612, kde se postaral o zřízení kláštera kapucínek u Porta Nuova v letech 1612-13. V letech 1613 až 1617 pobýval v Roveretto, kde povzbuzoval správce města k tomu, aby tam zřídili klášter klarisek, který pak byl postaven roku 1642.

Roku 1618 sloužil jako vrátný v konventu v Padově. Roku 1619 byl poslán do Innsbrucku jako kvestuant a tuto službu tam vykonával téměř padesát let.

Vykonával pestrý apoštolát mezi knížaty a na Habsburském dvoře, byl přítelem a rádcem bavorských vévodů.

Povzbuzoval ve víře tápající, odrážel navádění a názory luteránů.

Ve Vídni roku 1620 vydal „Morální koncepce proti heretikům“ a nechal položit základy kostela u Hallu u řeky Inn, což byl první kostel v německých zemích zasvěcený Neposkvrněnému početí.

Sepsal několik mystických traktátů o utrpení a smrti Ježíše Krista, dále Stupně dokonalosti a traktát o čisté lásce, které zůstaly v rukopisech a byly publikovány až po jeho smrti roku 1682 ve svazku pojmenovaném Plamen lásky.

Jeho smrt, ke které došlo 3. května 1631 je považována za „smrt z lásky“.

„Chceme-li postupovat na cestě Boží, musíme soustředit celý náš život v Bohu a vyřizovat všechny své záležitosti s myšlenkou na Něj, ani nemůžeme toužit po jiné cestě než po cestě lásky – a na tuto cestu vás všechny zvu.“ (bl. Tomáš z Olery)

KONTEMPLATIVNÍ MUŽ V ULICÍCH

Tommaso Acerbis (Tomáš z Olery) se narodil koncem roku 1563 v malé vesničce Olera ve Val Seriana (Bergamo). Až do svých sedmnácti let pracoval jako pasáček a se svými chudými rodiči sdílel namáhavou a těžkou práci. Protože v jeho rodné horské vesničce nebyly školy, neuměl číst ani psát.
Kapucínský hábit přijal ve Veroně v benátské provincii dne 12. září 1580. Naučil se číst a psát a rychle začal být spolubratry považován za „mistrovské zrcadlo řeholní dokonalosti a vrchol všech ctností“, jak to dosvědčil otec Giovenale Ruffini roku 1682. Řeholní sliby složil dne 5. července 1584 a byl mu dán úkol sbírání almužen ve Veroně až do roku 1605, pak ve Vicenze až do roku 1612 a v Roveretu v letech 1613–1617. Roku 1618 byl v Padově vrátným místního konventur. Roku 1619 si jej vyžádal tyrolský arcivévoda Leopold V. Habsburský, aby byl přidělen jako almužník do Innsbrucku.
Poslušnost a pokora z něj učinily „bratra almužníka“ na takřka padesát let, láska k duším z něj učinila apoštola. Svědčil o evangeliu, mluvil o Bohu, vyučoval ve víře chudáky i boháče, všechny nabádal k činné lásce. I bez kněžské štoly byl skutečným apoštolem, vedl dialog se všemi a všichni „žasli … a zdálo se lidsky nemožné, aby obyčejný bratr laik mluvil o Bohu tak vnešeně jako on“. „Všude mluvil o věcech Božích tak duchovně a zbožně, že to ve všech vzbuzovalo úžas a údiv.“ Vybízel ke smíření a k odpuštění; navštěvoval a povzbuzoval nemocné; naslouchal chudým a dodával jim odvahu; zkoumal svědomí, pranýřoval zlo a usnadňoval obrácení. Aby dodržel, co slíbil těm, s nimiž se setkal, bděl v noci na modlitbách, bičoval se a pro spásu druhých si ukládal i jiné posty a odříkání. Byl velkým podněcovatelem povolání k zasvěcenému životu, přesvědčoval „především panny, aby se darovaly Pánu“. Ve Vicenze se postaral o zřízení kláštera kapucínek, postaveného u Porta Nuova v letech 1612–1613. V Roveretu podnítil představitele města, aby zřídili klášter klarisek, postavený roku 1642. V Tyrolsku se stal vůdčí osobností: duchovním vůdcem chudých v údolí řeky Innu, katechetou, hlasatelem závěrů Tridentského koncilu o opravdové katolické reformě. Od roku 1617 byl přítelem a duchovním vůdcem dvorního innsbruckého lékaře, vědce Ippolita Guarinoniho z Halle. Kromě rozhovorů, které s ním vedl, mu také psal dopisy o problémech manželské morálky, o tom, jak se vyrovnat s obtížemi v rodině, i o tom, jak milovat Boha. Dohlížel na ústav Hallských panen, vzdělávací středisko pro mladé tyrolské šlechtičny. Svými radami při osobních setkáních i prostřednictvím dopisů duchovně doprovázel habsburské arcivévodkyně Marii Kristýnu a Eleonoru, sestry Leopolda V. Jemu i jeho ženě Klaudii Medicejské byl duchovním vůdcem, často je navštěvoval v paláci a napsal jim mnoho dopisů.

Všechny zasvěcoval do „vznešené moudrosti lásky“, které „se lze naučit z drahocenných ran Kristových“; vybízel své svěřence, aby se považovali „za šťastné v utrpení“, protože „v utrpení se poznává láska“. Byl rádcem salzburgského knížete-arcibiskupa Parida Lodrona. Doprovázel dokonce i duchovní život rakouského císaře Ferdinanda II., kterému stál po boku v průběhu třicetileté války (1618–1648). Byl přítelem a rádcem bavorského vévody Maxmiliána I. a jeho manželky Alžběty, kteří sídlili v Mnichově. Na jejich dvoře roku 1620 obrátil z luteránství ke katolické církvi výmarského vévodu. Během svého vídeňského pobytu (1620–1621) se u císařského dvora setkal s Evou Marií Rettingerovou, vdovou po Jiřím Fleicherovi, hraběti z Lerchenbergu, kterou obrátil na víru a ona se stala katoličkou. Zaslíbila se Bohu mezi benediktinkami v klášteře Nonnberg-Salzburg, kde se později stala abatyší.

V Coneglianu (1624) přivedl ke katolické víře židovku Pavlu, manželku Pietra Valiera, která o něm později uznale prohlásila: „Vím, že jsem v lůně svaté Církve … díky pomoci, jemnosti, starosti a modlitbám bratra Tomáše.“ Aby zachoval pracující ve věrnosti katolické církvi, spolupracoval s barony Fiegery z Friedbergu, podnikateli v tauferských dolech, kteří dávali práci obyvatelům údolí Innu a Adiže. Chodil sbírat almužny od domu k domu, povzbuzoval ve víře váhající a pomáhal potírat šířící se názory luterského vyznání. Představení mu přikázali, aby sepsal tyto své rozhovory na obranu víry. Ve Vídni roku 1620 sepsal spis Morální myšlenky proti heretikům, uveřejněný posmrtně v knize Fuoco d’amore (Oheň lásky, Augsburg 1682, část IV, strana 529–708). V této knize odhalil pramen, ze kterého ve svých spisech čerpal: „Nikdy jsem nepřečetl ani slabiku z knihy, ale hodně se snažím číst trpícího Krista.“
Miloval Pannu Marii a ve svých spisech ji mimo jiné nazývá i Neposkvrněným početím nebo také Nanebevzatou. Třikrát putoval jako poutník do Svaté chýše v Loretu (1623, 1625, 1629) a vzpomínal, že „při příchodu do Svaté chýše jsem se cítil jako v ráji“. Svému příteli Ippolitu Guarinonimu ukázal místo poblíž Hallu na řece Innu u volderského mostu, kde chtěl, aby byl vystavěn kostel zasvěcený Neposkvrněnému početí. Roku 1620 nechal vybudovat jeho základy, když na mnoha místech žádal o pomoc, překonával kritiku a finanční potíže. Stavba byla dokončena roku 1654 a šlo o první kostel zasvěcený Neposkvrněné Panně Marii a sv. Karlu Boromejskému v německy mluvících zemích, který je dnes rakouskou národní památkou.

Ti, kdo byli přítomni jeho smrti dne 3. května 1631, ji považovali za „smrt z lásky“. Byl pochován v neděli 5. května v kryptě mariánské kaple kapucínského kostele v Innsbrucku, poté, když kolem jeho rakve prošly velké zástupy věřících. Jeho hrobka se dnes nachází v pravé zdi této kaple. Až do současnosti přetrvává pověst o jeho svatosti. Papež Jan XXIII. mluvil o Tomášovi jako o „skutečném světci a duchovním učiteli“. Pavel VI. jej dne 22. listopadu 1963 připomněl jako „skutečný nástroj všeobecné duchovní obnovy“.

28. února 1967 byl v Bergamu zahájen řádný informativní proces, který byl ukončen 19. dubna 1968. Zároveň se v Innsbrucku konal ověřovací proces. Dekret o jeho spisech byl vydán 12. ledna 1974. V březnu 1978 byla vypracována Positio k zahájení procesu a k uznání hrdinských ctností, což bylo schváleno 7. března 1979. Dekret o pověsti svatosti služebníka Božího Tomáše je datován k 4. prosinci 1980. 28. května 1982 byla uznána platnost informativního i ověřovacího procesu. 2. února 1983 byla vydána Responsio ad Animadversiones. 24. února 2011 lékařské konsilium při Kongregaci pro svatořečení jednomyslně uznalo zázračné uzdravení jako vědecky nevysvětlitelnou skutečnost.

Rok poté, 7. února 2012 i shromáždění kardinálů a biskupů vyneslo pozitivní úsudek ohledně zázraku, ke kterému došlo v Thiene mezi 29. – 30. lednem 1906. 10. května 2012 Benedikt XVI. pověřil Kongregaci pro svatořečení, aby dekretem vyhlásila tento zázrak připisovaný přímluvě ctihodného Tomáše z Olery.

Br. Tomáš z Olery byl prohlášen za blahoslaveného 21. září 2013 v Bergamu. Jeho památka se slaví 4. května.

Uvádíme i jeho proroctví ohledně vítězství katolických vojsk na Bílé Hoře, které zapsal Ippolito Guarinoni:

To, co mi důvěrně svěřil jsem na jeho přání držel v tajnosti, dokud byl živ. Toto pověření jsem od něj dostal v dopise napsaném ve Vídni v Rakousku 20. ledna 1621:

„Říkám vám to jen pod nátlakem. Vždyť jen málokdo ví o mých záležitostech. Mně stačí, že to ví Bůh a ti, kterých se to týká, tak jak mi to uložili vyšší představení atd. A nechtěl bych, abych byl za života chválen, ale přál bych si, aby byl Bůh veleben, milován a abychom mu sloužili. Proto mi jako drahý přítel a bratr prokažte laskavost a pomlčte o věcech, se kterými jsem vás seznámil, a to vše ke slávě Boží atd.“1

Po vítězství u Prahy, které předpověděl ve třech proroctvích, přišel bratr Tomáš znovu k nám z Vídně do Innsbrucku. V den, kdy pobýval u nás, jsme mluvili o jednom válečném konfliktu, který stále trval, a bylo zmíněno i vítězství u Prahy, obrátil se na mne a pravil: „Vám to můžu říct. Několik měsíců předem jsem tu bitvu jasně viděl úplně celou, jako kdybych tam byl přítomen.“

S tímtéž se mi svěřil mnoho dní poté při jiné příležitosti, neboť zřejmě zapomněl, že už mi to sdělil. Bylo z toho jasné, že ani jeden voják z obou znepřátelených vojsk nebyl zabit, zraněn ani se mu nestalo nic, aniž by to Bůh předem nevěděl, neboť zbožný bratr měl před očima celou scénu tak, jak se pak jakoby poprvé odehrála několik měsíců poté. Vždyť to, co popsal listem z Vídně do Hallu v srpnu, se stalo až začátkem listopadu.2

Z mně známých proroctví zbožného bratra Tomáše, kapucína velmi zamilovaného do Boha, první je to, ve kterém předpověděl zhruba šest měsíců předem slavné vítězství u Prahy, jímž bylo potřeba zbraněmi rozhodnout o důležitých záležitostech státu a jehož bylo nad nepřáteli dosaženo 8. listopadu 1620. V listu, který mi bratr Tomáš adresoval, vyjádřil přání, abych jeho jménem oznámil tuto událost nejjasnější arcivévodkyni Marii Kristýně, sestře císaře Ferdinanda II., který tehdy vládl. Toto jsou původní slova listu, který mi onoho roku poslal do Vídně v Rakousku, v den svatých apoštolů Petra a Pavla:

Řekněte ještě nejjasnější mým jménem, že bych navštívil jeho císařskou milost, ale jelikož ho osobně neznám, neměl jsem odvahu to udělat. A mám pro něj dobrou zprávu: totiž, že našemu (řečenému) svatému císaři Bůh prokáže laskavost a obdaří ho slavným vítězstvím, jak ostatně uvidíte. Já jsem to však už viděl v kostele, že dojde k míru, a viděl jsem to ke své nejvyšší spokojenosti, takže jsem nemohl zadržet slzy a mám dojem, že jsem viděl anděla z ráje. Rád bych mu o tom povyprávěl pro jeho duchovní potěšení, ale nemám odvahu atd.

Podepsán:

Váš bratr v Ježíši Kristu, bratr Tomáš, spodina a trus hříšníků.

Zanedlouho poté, přibližně na začátku následujícího měsíce července, poté co byl císař o bratru Tomášovi informován, poslal pro něho a velmi srdečně ho přijal a podal mu císařskou pravici. Po pozdravech a dvorních náležitostech, císař na něho promluvil: „Tak bratře Tomáši, co bude s naší válkou?“ Tehdy bratr Tomáš (zanedlouho poté, přibližně na konci srpna, když se k nám vrátil z Vídně, mi zopakoval svá slova, která jsem věrně zaznamenal) mu stručně a bez slovník kudrlinek a dvorních lichotek odpověděl: „Vaše posvátná majestátnosti, buďte dobré mysli, slavně zvítězíte.“ Na což císař odvětil: „Kéž dá Bůh.“ Bratr Tomáš znovu pravil: „Ano, ano, zvítězíte, nepochybujte.“ Císař tomu uvěřil tím ochotněji, čím upřímněji a prostěji mu bylo takové proroctví předneseno.

To se stalo přibližně na začátku července 1620, pak byl bratr Tomáš povolán zpět svými představenými. Odtud se vydal na cestu směrem k nám, aby v Solnohradě navštívil kurfiřta arcibiskupa a projednal s ním některé záležitosti.3 Ten měl z důvodů, které budou uvedeny později, bratra velmi rád a měl ho ve velké úctě, pobyl s ním několik dní a pak ho propustil. Po propuštění, se bratr Tomáš ihned odebral do Tyrol a se svou obvyklou srdečností se zastavil u mě, kde jsme mluvili o různých událostech ve Vídni. Den poté, když byl s nejjasnější Marií Kristýnou, císařovou sestrou, velkovévodkyní rakouskou, jí především předal pozdravení od bratra-císaře, a já jsem tlumočil. Jako velmi lidská a velmi pokorná princezna, jakou byla, přijala Marie Kristýna bratra i jeho pozdravy srdečně, a pak naříkala nad nepříjemnostmi, které válka jejímu bratrovi způsobovala, a nad úklady tolika zrádných vládců a císařských měst. Tehdy se bratr Tomáš obrátil na mě, jako na jejího tlumočníka, těmito slovy: „Řekněte nejjasnější, ať je dobré mysli. Císař, její bratr, slavně zvítězí. Jen ať má ještě trochu trpělivosti.“ Velkovévodkyně, potěšená těmito slovy, se uklidnila, poděkovala mu a nařídila, aby mu byly darovány Agnus Dei4, růžence a další předměty.

Ale snad proto, že císař nebyl informován o odjezdu bratra Tomáše z Vídně, nebo proto, že zatoužil po jeho přítomnosti, musel se tento zakrátko vrátit do Vídně přibližně okolo svátku sv. Michaela téhož roku. Zatímco loď připravená za tímto účelem ho čekala na břehu naší řeky Inn, rozloučil se s velkovévodkyní – o níž už předem věděl, že ji už od nynějška jako živý nespatří – a přijal od ní úkol pozdravovat jejího císařského bratra. Bratr Tomáš jí nakonec znovu řekl, že je rád, že se blíží vítězství, ke kterému pak došlo asi za čtyři týdny, a to přesně 8. listopadu, jak předpověděl, a které nejjasnější (velkovévodkyni) oznámil velevážený místokurfiřt Pemelbergu.5

Literatura
Gianmaria Recanati da Spirano, Fra Tommaso da Olerà laico cappuccino, in Miscellanea Adriano Bernareggi, a cura di L. Cortesi, Bergamo 1956, 631-760; Fernando da Riese Pio X, Tommaso da Olerà, un “lavatore delle scudelle” a corte d’Asburgo, Padova 1972; Ippolito Guarinoni, Detti e fatti, profezie e segreti del frate cappuccino Tommaso da Bergamo, Brescia 2007; Tommaso da Olerà, Scritti. Edizione critica a cura di Alberto Sana. I: Selva di contemplazione; II: Scala di perfezione, Brescia 2005-2010.