Proroctví o vítězství na Bílé hoře

Proroctví o Bílé hoře

Dáváme tímto k dispozici u nás dosud málo známé proroctví našeho spolubratra – bl. Tomáše z Olery, který šest měsíců před vítězstvím katolických vojsk na Bílé hoře tuto bitvu viděl ve vidění – a předem o tom informoval i císaře.

Jeho proroctví zapsal jeho přítel, dvorní lékař Ippolito Guarinoni.

To, co mi důvěrně svěřil, jsem na jeho přání držel v tajnosti, dokud byl živ. Toto pověření jsem od něj dostal v dopise napsaném ve Vídni v Rakousku 20. ledna 1621:

„Říkám vám to jen pod nátlakem. Vždyť jen málokdo ví o mých záležitostech. Mně stačí, že to ví Bůh a ti, kterých se to týká, tak jak mi to uložili vyšší představení atd. A nechtěl bych, abych byl za života chválen, ale přál bych si, aby byl Bůh veleben, milován a abychom mu sloužili. Proto mi jako drahý přítel a bratr prokažte laskavost a pomlčte o věcech, se kterými jsem vás seznámil, a to vše ke slávě Boží atd.“1

Po vítězství u Prahy, které předpověděl ve třech proroctvích, přišel bratr Tomáš znovu k nám z Vídně do Innsbrucku. V den, kdy pobýval u nás, jsme mluvili o jednom válečném konfliktu, který stále trval, a bylo zmíněno i vítězství u Prahy, obrátil se na mne a pravil: „Vám to můžu říct. Několik měsíců předem jsem tu bitvu jasně viděl úplně celou, jako kdybych tam byl přítomen.“

S tímtéž se mi svěřil mnoho dní poté při jiné příležitosti, neboť zřejmě zapomněl, že už mi to sdělil. Bylo z toho jasné, že ani jeden voják z obou znepřátelených vojsk nebyl zabit, zraněn ani se mu nestalo nic, aniž by to Bůh předem nevěděl, neboť zbožný bratr měl před očima celou scénu tak, jak se pak jakoby poprvé odehrála několik měsíců poté. Vždyť to, co popsal listem z Vídně do Hallu v srpnu, se stalo až začátkem listopadu.2

Z mně známých proroctví zbožného bratra Tomáše, kapucína velmi zamilovaného do Boha, první je to, ve kterém předpověděl zhruba šest měsíců předem slavné vítězství u Prahy, jímž bylo potřeba zbraněmi rozhodnout o důležitých záležitostech státu a jehož bylo nad nepřáteli dosaženo 8. listopadu 1620. V listu, který mi bratr Tomáš adresoval, vyjádřil přání, abych jeho jménem oznámil tuto událost nejjasnější arcivévodkyni Marii Kristýně, sestře císaře Ferdinanda II., který tehdy vládl. Toto jsou původní slova listu, který mi onoho roku poslal do Vídně v Rakousku, v den svatých apoštolů Petra a Pavla:

Řekněte ještě nejjasnější mým jménem, že bych navštívil jeho císařskou milost, ale jelikož ho osobně neznám, neměl jsem odvahu to udělat. A mám pro něj dobrou zprávu: totiž, že našemu (řečenému) svatému císaři Bůh prokáže laskavost a obdaří ho slavným vítězstvím, jak ostatně uvidíte. Já jsem to však už viděl v kostele, že dojde k míru, a viděl jsem to ke své nejvyšší spokojenosti, takže jsem nemohl zadržet slzy a mám dojem, že jsem viděl anděla z ráje. Rád bych mu o tom povyprávěl pro jeho duchovní potěšení, ale nemám odvahu atd.

Podepsán:

Váš bratr v Ježíši Kristu, bratr Tomáš, spodina a trus hříšníků.

Zanedlouho poté, přibližně na začátku následujícího měsíce července, poté co byl císař o bratru Tomášovi informován, poslal pro něho a velmi srdečně ho přijal a podal mu císařskou pravici. Po pozdravech a dvorních náležitostech, císař na něho promluvil: „Tak bratře Tomáši, co bude s naší válkou?“ Tehdy bratr Tomáš (zanedlouho poté, přibližně na konci srpna, když se k nám vrátil z Vídně, mi zopakoval svá slova, která jsem věrně zaznamenal) mu stručně a bez slovník kudrlinek a dvorních lichotek odpověděl: „Vaše posvátná majestátnosti, buďte dobré mysli, slavně zvítězíte.“ Na což císař odvětil: „Kéž dá Bůh.“ Bratr Tomáš znovu pravil: „Ano, ano, zvítězíte, nepochybujte.“ Císař tomu uvěřil tím ochotněji, čím upřímněji a prostěji mu bylo takové proroctví předneseno.

To se stalo přibližně na začátku července 1620, pak byl bratr Tomáš povolán zpět svými představenými. Odtud se vydal na cestu směrem k nám, aby v Solnohradě navštívil kurfiřta arcibiskupa a projednal s ním některé záležitosti.3 Ten měl z důvodů, které budou uvedeny později, bratra velmi rád a měl ho ve velké úctě, pobyl s ním několik dní a pak ho propustil. Po propuštění, se bratr Tomáš ihned odebral do Tyrol a se svou obvyklou srdečností se zastavil u mě, kde jsme mluvili o různých událostech ve Vídni. Den poté, když byl s nejjasnější Marií Kristýnou, císařovou sestrou, velkovévodkyní rakouskou, jí především předal pozdravení od bratra-císaře, a já jsem tlumočil. Jako velmi lidská a velmi pokorná princezna, jakou byla, přijala Marie Kristýna bratra i jeho pozdravy srdečně, a pak naříkala nad nepříjemnostmi, které válka jejímu bratrovi způsobovala, a nad úklady tolika zrádných vládců a císařských měst. Tehdy se bratr Tomáš obrátil na mě, jako na jejího tlumočníka, těmito slovy: „Řekněte nejjasnější, ať je dobré mysli. Císař, její bratr, slavně zvítězí. Jen ať má ještě trochu trpělivosti.“ Velkovévodkyně, potěšená těmito slovy, se uklidnila, poděkovala mu a nařídila, aby mu byly darovány Agnus Dei4, růžence a další předměty.

Ale snad proto, že císař nebyl informován o odjezdu bratra Tomáše z Vídně, nebo proto, že zatoužil po jeho přítomnosti, musel se tento zakrátko vrátit do Vídně přibližně okolo svátku sv. Michaela téhož roku. Zatímco loď připravená za tímto účelem ho čekala na břehu naší řeky Inn, rozloučil se s velkovévodkyní – o níž už předem věděl, že ji už od nynějška jako živý nespatří – a přijal od ní úkol pozdravovat jejího císařského bratra. Bratr Tomáš jí nakonec znovu řekl, že je rád, že se blíží vítězství, ke kterému pak došlo asi za čtyři týdny, a to přesně 8. listopadu, jak předpověděl, a které nejjasnější (velkovévodkyni) oznámil velevážený místokurfiřt Pemelbergu.5