František Emil Boreček (1915–2001)

František Emil Boreček se narodil v Němčicích nad Hanou v nemajetné rodině, která vychovávala pět dětí. Jeho život významně ovlivnila dobrodinkyně, která se rozhodla podporovat na gymnaziálních studiích chlapce, jenž by se chtěl stát knězem.

Ředitel školy tedy Františka připravil na přijímací zkoušky, jejichž složení mu otevřelo dveře Slovanského gymnázia v Olomouci. Po dobu svých studií (1929–1934) bydlel v Serafínské škole, jejímž prefektem tehdy byl P. Josef Zatloukal a kvardiánem kláštera P. Timotej Kyselý.

František se rozhodl být nejen knězem, ale také kapucínem. Prvního srpna 1934 oblékl hábit a přijal řeholní jméno Emil. O rok později složil první sliby a spolu s dalšími bratry odjel studovat filozofii do holandského Breust-Eijsdenu. V roce 1938, po nacistické okupaci, se však studenti museli vrátit do Olomouce, kde pokračovali ve studiu teologie. Aby se br. Emil vyhnul totálnímu nasazení, byl už v roce 1940 vysvěcen na jáhna a následující rok na kněze – o ty totiž nacisté neměli zájem. Ovšem ještě dalších 16 měsíců nemohl ani kázat, ani zpovídat, a pokud to bylo možné, pokračoval ve studiu.

Jeho prvním kněžským působištěm se stal klášter na Hradčanech, ale už po měsíci odjel vystřídat P. Bernardina do Olomouce, kde zůstal až do konce války. Tři měsíce strávil ve Fulneku, kde přebíral klášter po německých bratřích, pak byl poslán do Třebíče, kde měl na starost dvě vesnice a školu ve městě. Ale ani tam dlouho nezůstal. V roce 1947 byl přeložen do Brna a před Vánoci 1949 opět do Fulneku, kde jej zastihla akce K.

Nejdříve byl internován v Broumově, pak v Králíkách a nakonec v Oseku u Duchcova. V prosinci 1951 absolvoval politické školení u svatého Ignáce v Praze, což byla podmínka pro působení v diecézi. S pomocí vládního zmocněnce se mu pak podařilo získat státní souhlas pro místo kaplana v brněnské katedrále; jeho úkolem bylo zpovídat kněze a řeholní sestry. Tím pádem se také vrátil domů: od roku 1952 až do své smrti totiž bydlel v kapucínském klášteře, respektive v tom, co po odebrání Trenckova křídla a celé kvadratury pro potřeby Moravského muzea zbylo. V roce 1965 byl bratr Emil oceněn čestným titulem konzistorní rada.

Kapucínský kostel nejdříve spravoval Mons. Karel Černý (1879–1963), který od biskupské konzistoře dostal pověření hned druhý den po akci K. Po vyhnání bratří však lidé přestali do zdejšího kostela chodit, jak vzpomíná Vladimír Rampula, který zde tehdy ministroval. Nevěděli, co se přesně stalo a báli se, že by mohli být sledovaní policií. Po čase se ale vrátili a poměrně rychle si zvykli na novou situaci. Deportace kapucínů a faktické zrušení řádu se ocitlo na okraji jejich zájmu.

V roce 1961 – v rámci reorganizace správy některých brněnských farností – ztratil kapucínský kostel svoji samostatnost a byl přiřazen ke katedrále svatých Petra a Pavla jako filiálka, která měla podléhat přímo petrovskému faráři. V té době jím byl Ludvík Horký (1913–2008). Tím angažmá Karla Černého skončilo.

Pro bratra Emila se tím zřejmě mnoho nezměnilo. Až uvolněnější 60. léta mu připravila něco nového – častější setkávání se svými spolubratry. V roce 1964 dostal souhlas k výpomoci ve zdejším kostele Martin Cyril Ptáček. O tři roky později zde vypomáhá i Longin Vilém Novák, který pracuje jako dělník v Chiraně a bydlí v soukromém bytě na Botanické ulici. Od 1. května 1969 získal státní souhlas také poslední zdejší kvardián Eduard Václav Dospiva, a tak se z Vejprt na Chomutovsku, kde byl duchovním správcem domova důchodců Dukla, stěhuje rovnou do brněnského kláštera. Ve městě bydleli ještě další dva kapucínští kněží, oba zaměstnanci ČSAD a oba bez možnosti duchovní služby: Klétus František Petěrka a Felicián Josef Macháč.

Společenství však nemělo dlouhého trvání. V roce 1971 náhle umírá Eduard Dospiva a o šest let později, po těžké nemoci, i Longin Novák. Martin Ptáček, který si z vojenské služby u PTP odnesl silné poškození zraku, mohl jen zpovídat. A tak bratr Emil žil od konce 70. let v klášteře sám a zdejší provoz s tehdy už kapitulním vikářem Ludvíkem Horkými zvládali díky výpomoci různých kněží-důchodců. V 80. letech to byl i Felicián Macháč, který se v roce 1988 do kláštera nakonec i přestěhoval.

Vrátit se k řeholnímu životu uprostřed komunity bratří mohl bratr Emil až v roce 1990. Ještě dalších deset let vykonával službu zpovědníka. Zemřel po krátké nemoci, pohřeb se konal 19. května.

• Narození: 6. června 1915
• Vstup do řádu (obláčka): 1. srpen 1934
• Věčné sliby: 16. srpna 1938
• Kněžské svěcení: 6. dubna 1941
• Úmrtí: 14. května 2001
• Pohřben v kapucínském hrobě na Ústředním hřbitově v Brně.