Václav [Karel] Eliáš Svatek (1914–1996)
Narodil se 12. listopadu 1914 v Sedlci u Prčice poblíž Sedlčan. Měl ještě bratra, který byl premonstrát a jmenoval se řeholním jménem Hroznata a pak ještě mladšího bratra, kterého nacisti zastřelili na sklonku 2. sv. války a dále pak jednu sestru.
Do bližšího kontaktu s kapucínským řádem přišel již roku 1926, kdy po smrti otce (1922) vstoupil za podpory faráře v Sedlci do kapucínské serafínské školy v Praze na Hradčanech, odkud docházel do arcibiskupského gymnázia v Bubenči. Po maturitě vstoupil roku 1931 do kapucínského noviciátu a po prvních slibech následně odešel na studia filozofie do řeholního učiliště Pařížské provincie v holandském Breust-Eijsdenu. Po dokončení filozofie pak v roce 1935 přišel jako jeden z prvních studentů do nově postaveného kapucínského teologického studia v Olomouci, kde téhož roku o slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie složil doživotní sliby. Na kněze byl vysvěcen roku 1939, o rok později než jeho spolunovicové, protože byl určitou dobu nemocen.
Na sklonku války byl v Praze na Hradčanech jako místní ekonom, archivář, pomocný sekretář provinciála a provinční fotograf. Nafotografoval všechny tehdejší kapucínské kláštery. Po válce byl čtvrtým provinčním rádcem a správcem Pražské Lorety. Jeho zásluhou byl zachráněn loretánský poklad před německými úřady a začal také opravy celého areálu Pražské Lorety. Velké zásluhy měl rovněž na organizování mariánských slavností, které se konaly vždy začátkem září a přitahovaly velké množství poutníků. Otec Eliáš dokonce vybavil slevu na dráze pro ty, kdo se chtěli účastnit z větší vzdálenosti. V Loretě též bývaly koncerty, a nejednou byl hostem i ministr Jan Masaryk.
Když 26. dubna 1950 Státní bezpečnost obsadila klášter, odvezli provinciála, pražského kvardiána a zřejmě také P. Eliáše, do kanceláře ministra Zdeňka Fierlingera, kde jim oznámili, že kláštery budou zrušeny. P. Eliáš pak byl 8. srpna po prvotním svozu poslán do internačního kláštera v Želivě, kde byl později téhož roku zatčen a souzen před vyšším soudem v Jihlavě, jenž ho roku 1953 odsoudil k osmnácti letům vězení za tzv. velezradu. Krátce pak byl vězněn na Mírově, a odtud se na podzim 1953 dostal na třídírnu uranové rudy do Jáchymova, kde zůstal do roku 1956. Další tři roky pak prožil v Leopoldově a poslední rok ve Valdicích, kde prožil mnoho dní a nocí na samotkách.
Následně byl propuštěn a našel si práci jako pomocný dělník v tiskařských závodech Svoboda v Praze. Později přešel do zinkografie a pracoval jako »routinkář«. V té době podal osm zlepšovacích návrhů a stal se osvědčeným odborníkem, takže byl přesunut na snadnější práci skladníka na stavbě tiskárny v Malešicích, odkud ho ovšem často povolávali za tlumočníka do francouzštiny, angličtiny, němčiny a italštiny, protože během svého dlouhého věznění si udržoval duševní svěžest a chuť k životu studiem cizích jazyků.
Již v době svého civilního zaměstnáni br. Eliáš horlivě konal katechezi laiků ve svém bytě na Smíchově, v přírodě a také v bytě příbuzných svého spolubratra Bonaventury Chmelaře, který mu později také krátce vypomáhal u sv. Josefa, stejně jako P. Arnošt Jurášek, který jinak střídavě s P. Zachariášem Tučkem působil spíše při kapucínském kostele Panny Marie Andělské na Hradčanech.
To trvalo až do Pražského jara roku 1968, kdy došlo ke krátkodobému uvolnění politických poměrů a následně dostal P. Eliáš souhlas, aby od 2. ledna 1969 začal při zaměstnání působit jako pomocný duchovní bez nároku na plat při kostele sv. Josefa. Když pak roku 1974 odešel do důchodu, začal se této činnosti věnovat naplno.
Oficiálními správci kostela však byli až do Sametové revoluce v roce 1989 diecézní kněží, většinou kanovníci metropolitní kapituly u sv. Víta. Po záboru kostela státem byl jeho správcem v letech 1950-1953 P. Osvald Novák, pak dva roky P. Jindřich Strnad, a pak v letech 1955-1970 znovu P. Osvald Novák, teď již však kanovník kapituly, pak měl dva roky kontrolu nad financemi kostela okrskový vikář P. Antonín Jíša, v letech 1972-1982 byl rektorem P. Karel Olšar, a konečně v letech 1982-1991 byl rektorem P. Jan Lebeda, který se však roku 1988 stal pomocným biskupem, a od té doby až do roku 1994 měl hlavní slovo ve věcech správy kostela již P. Eliáš Svatek, který zde také dožil i po předání úřadu P. Lvu Eliášovi.
Z doby jeho působení při kostele sv. Josefa se tam rozvíjela bohatá duchovní činnost. Br. Eliáš totiž využíval své znalosti jazyků a při soše sv. Judy Tadeáše, která již tehdy byla hojně uctívána, oslovoval náhodné příchozí, z nichž mnozí byli cizinci. Měl proto mnoho přátel v zahraničí, kteří mu vždy o svátcích pravidelně psali. S kapucíny v Polsku si psal ovšem latinsky a to ještě mnohdy v těsnopisu. Pohledy na Vánoce a Velikonoce se proto psaly již dlouho dopředu, aby se to stihlo.
Každý druhý měsíc bývaly v kostele sv. Josefa kněžské konference s panem kardinálem Tomáškem, který veřejně posiloval kněze a sjednocoval je se sv. Otcem. Tehdejší kostelník br. Timotej Červeň stával u hlavního vchodu do kostela, a od pana kardinála měl rozkaz pouštět dovnitř jen kněze.
Druhá tajná činnost byla v tom, že se tam často scházeli kapucíni na řeholní formaci. Také sestry klarisky-kapucínky nacházely u P. Eliáše úkryt a též se scházely na formaci, kterou dával br. provinciál Jan Ev. Vícha a P. Metoděj Sládek. Často zde konal tajnou výchovu sester také františkán P. Kosmas Trojan. S jednou sestrou se tu scházel také karmelitán P. Metoděj Minařík. Mnohým kněžím, i cizincům, poskytoval možnost sloužit zde mši svatou, i když ani to nebylo dovoleno. Také se tu mnozí cizinci mohli setkat se svými známými, kteří žili za “železnou oponou”.
Velmi aktivní byl P. Eliáš při opravách kostela. Nechal zbudovat zádveří u hlavního vchodu a také nový Boží hrob. Nad sakristií dal položit novou střechu a přestavěla se celá chodba, včetně položení nového vodovodního potrubí. Zpovědní chodba dostala nová okna. Restaurovaly se obrazy v chóru za oltářem a po instalaci nového elektrického vedení byl nově vymalován celý kostel. Práce to byla nesnadná, protože bylo nutné odstranit starou malbu až na omítku. Bylo to však provedeno velmi rychle, za tři měsíce. V té době se stavělo Metro a na náměstí Republiky měla vzniknout jedna jeho stanice. Na jedné straně nám to působilo starosti, ale na druhé straně nám budovatelé Metra pomohli při přestavbě chodby podél kostela i při přestavbě tří místností v klášteře.
P. Eliáš celým srdcem lnul k tomuto kostelu i k jeho věřícím. Zpovídal mnohokrát dlouhé hodiny, připravoval na křest, na sňatek a dlouho konal katecheze pro mládež. Vícekrát byl z toho nesmírně vyčerpán a unaven. Každý den se dopoledne 4 hodiny věnoval administrativní práci a jednání se zástupci stavebních firem. Obětavě a s láskou mu v tom pomáhal františkánský terciář architekt Jaroslav Čermák.
Roku 1984 začínala mše svatá u sv. Josefa v sedm hodin ráno a v neděli byla večer o dvacáté hodině. Tehdy přišel na pomoc P. Anastáz Polášek a P. Eliášovi se velice ulevilo, hlavně při katechezi mládeže. P. Eliáš také dobře vycházel s velitelem sousedních kasáren. Nad sochou sv. Tadeáše bylo okno za kasáren a vojáci odtud často pokřikovali na lidi modlící se před sochou. Na přímluvu P. Eliáše dal velitel okno zazdít a od té doby byl pokoj.
S podivem nutno říci, že i po dvaceti letech od Eliášovy smrti stále existuje velmi početná skupina věřících, kteří cítí potřebu se scházet při výročích úmrtí, aby si ho připomněli. Kromě kostela totiž P. Eliáš intenzivně pečoval o řadu lidí v těžkostech, kterým, když to bylo třeba, neváhal pomoci i finančně. Řadu lidí tak doslova zachránil pro normální život ve chvíli, kdy se jich rodina zřekla, nebo když se ocitli sami se svým trápením.
Br. Eliáš Svatek zemřel 30. září 1996 a pohřben byl v kapucínském hrobě v Praze na Břevnově. Pohřbil ho P. Jiří Paďour, který v té době byl provinciálem. Kéž jim oběma Pán dá lehké odpočinutí a odplatí mu nebeskou blažeností za vše dobré, co vykonali.
- Narozen: 12. 11. 1914, Sedlec
- Vstup do řádu (obláčka): 1. 8. 1931, Praha-Hradčany
- První sliby: 2. 8. 1932, Praha-Hradčany
- Věčné sliby: 8. 12. 1935, Breust-Eijsden (Nizozemí)
- Kněžské svěcení: 29. 6. 1939 Olomouc
- Úmrtí: 30. 9. 1996, Praha
- Pohřben v kapucínském hrobě v Praze na Břevnově.