Kostel a klášter na Hradčanech

Kostel a klášter

Klášter v Praze na Hradčanech je nejstarším kapucínským klášterem v České republice. Základní kámen k jeho stavbě byl položen 23. 5. 1600. Pozemek koupil a kapucínům daroval pražský arcibiskup Zbyněk Berka z Lipé a Dubé.

Kostel zasvěcený Panně Marii Královně andělů byl konsekrován 16. 6. 1602. Připojený kapucínský konvent byl ústředím řádu pro země česko-rakouské až do r. 1618. Roku 1666 byl klášter rekonstruován a zvětšen.

Hlavní oltář byl vztyčen r. 1735. Nad oltářem je obraz sv. Františka z Assisi, který se klaní Kristu, jenž uvádí Pannu Marii mezi anděly, jako jejich královnu. Obraz namaloval r. 1602 italský malíř Paolo Piazza (posléze kapucínský bratr Cosimo), školený u Palma il Giovanne.

Oltář Panny Marie Rottenburské byl pořízen v letech 1680-90. Ve středové nice je gotická socha milostné Madony, která je v kostele uctívána téměř od jeho založení.

K oblíbenosti kapucínského kostela přispívá vánoční zpřístupnění unikátního souboru barokního Betléma, sestávajícího ze 48 plastik v životní velikosti, z toho je 32 lidských a 16 zvířecích postav. Tvoří je skupiny Svaté rodiny, klanějících se tří králů s doprovodem stráží, lučištníků, nosičů darů a pážat se slunečníky. Další skupinou je sedm pastýřů s 11 ovcemi, dvěma berany a psem. Dvě další – novější ovečky jsou mechanické poděkují za každou minci vhozenou do pokladničky. Největší figurou je anděl nesoucí nápis “Gloria in excelsis Deo!”, který je spolu s velkou Betlémskou hvězdou umístěný nad vchodem do boční chodby, v níž je Betém umístěn. Původně se celý soubor Beltéma každoročně aranžoval před vánočními svátky v boční kapli Svatého Kříže. V letech 1965-1967 se s pomocí sochaře Karla Stádníka, A. Kalcovského a J. Krále upravila boční chodba u kaple Svatého Kříže, takže již na vánoce 1967 mohli návštěvníci kostela poprvé spatřit Betlém tam, kde se nachází dodnes. Větší a významnější figury mají hlavy a ruce vyřezány ze dřeva a polychromovány (12 figur), zatímco ostatní mají dřevěné kostry, těla jsou kašírovaná, pokrytá textiliemi, to vše následně polychromováno. Dnešní dřevěná soška Jezulátka je novější – z roku 1951. Zadní kulisy městečka Betléma k původnímu souboru nepatří. Byly zachráněny v havarijním stavu z oratoře františkánského kostela v Hejnicích a doplnil současnou instalaci Betléma v boční chodbě.

Koule ve vnějším zdivu kostela jsou „upomínkou“ na pohnutou historii stavby v letech 1741 a 1757, kdy byl klášter silně poškozen při obléhání Prahy. Poprvé to byli Bavoři, Sasové a Francouzi, podruhé Prusové.

V dubnu 1944 byla budova zabrána jednotkami SS a bratři se odebrali do Opočna. Několik jich však zůstalo v upravených místnostech v Loretě. Po válce roku 1945 byl klášter znovu adaptován a sloužil jako provincialát a jako naše řádové studium teologie až do r. 1950, kdy byli bratři komunistickým režimem vyhnáni z kláštera a deportováni do internačních táborů. Zpět jsme se mohli vrátit až r. 1991. Dnes opět v tomto klášteře sídlí náš provinciál.

Stručná historie příchodu kapucínů do Čech

Velká rodina synů sv. Františka z Assisi se dělí na tři samostatné větve: minority, františkány a kapucíny. Příčinou vzniku nové větve byla vždy touha bratří vrátit se k původnímu ideálu sv. Františka.

Na začátku kapucínské reformy stojí Matouš z Bascia, původně observant (františkán), který s hrstkou bratří začal roku 1525 žít Františkovu řeholi bez pozdějších papežských výkladů, které ji poněkud rozmělňovaly. Bratři se oblékali do hnědého hábitu s dlouhou špičatou kapucí, podle dochovaného hábitu sv. Františka. Proto lid začal tyto “františkánské poustevníky” nazývat “kapucíny”.

Už v lednu 1525 šel bratr Matouš do Říma, aby tam získal od papeže dovolení uskutečnit tuto novou reformu. Po delších jednáních prostřednictvím kardinála Carafy vydal 3. 7. 1528 papež Klement VII. dalšímu ze spoluzakladatelů, Ludvíkovi z Fossombrone, bulu Religionis zelus, kterou potvrdil tuto novou řádovou větev. Její plný název nyní zní: Řád menších bratří kapucínů.

V počátcích své existence prodělal nový řád těžkou krizi, neboť z něj odešli bratři, kteří jej založili. Příliš totiž toužili po poustevnickém životě a zapomněli na to, že život modlitby v ústraní sice patří k Františkovu ideálu, ale vždy v přítomnosti dalších bratří, neboť bratrství bylo Františkovi stejně cenné. Za opravdovou očistou Františkových ideálů tak stojí až druhá generace kapucínů (z velké části rekrutující se z observance), ze které také vzešla celá řada světců, jako sv. Felix z Cantalicie († 1587), sv. Serafín z Montegranara († 1604), sv. Fidel ze Sigmaringen († 1621) a sv. Vavřinec z Brindisi († 1619), který přivedl kapucíny k nám do Čech.

Po počátečních obtížích se řád velmi rychle rozrostl. Padesát let po jeho vzniku bylo na italské půdě 21 provincií s 325 kláštery, ve kterých žilo 3 746 bratří. Roku 1761, v době svého největšího rozmachu, měl řád 64 provincií s 34 029 bratry.

Kolem roku 1600 byly poměry v Čechách velmi neutěšené. Jen třetina obyvatel se hlásila ke katolické víře. Praha, ve které v době Karla IV. bylo 44 farních a 25 klášterních kostelů, měla v r. 1600 jediný katolický chrám: sv. Víta. V Čechách bylo 1366 far, z toho 366 katolických.

Kapucíny chtěl mít ve své arcidiecézi už pražský arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice, ale generál řádu mu tehdy nevyhověl s odůvodněním, že nemá vhodné řeholníky, že bratři neznají řeč a že je v Čechách drsné podnebí. Teprve nástupce arcibiskupa Bruse – Zbyněk Berka z Lipé a Dubé – docílil s pomocí samého papeže, že r. 1599 byla do Čech vyslána misie: 6 kněží, 3 studenti teologie a 3 bratři laici. Misii vedl sv. Vavřinec z Brindisi. Po svém příchodu do Čech, 13. 11. 1599,  založili první klášter v Praze na Hradčanech v blízkosti hradeb.

Začátky byly velmi těžké. Protestanti zaujali vůči bratřím tvrdý postoj, bratři bývali i fyzicky ohrožováni na životě. Přesto si svou mírností, pokorou, přesvědčivou chudobou a hlásáním evangelia získali brzy srdce Pražanů. Tak byl položen základ budoucí kapucínské provincie na území zemí Koruny české, která již v r. 1673 měla 21 klášterů. Roku 1766 byla na svém vrcholu co do počtu členů: 566 kněží, 40 studentů teologie a 203 bratří laiků.

Doba josefinismu, která těžce poškodila řeholní život na celém území císařství, těžce zasáhla i kapucínský řád a způsobila v něm úpadek, se kterým se naše provincie dokázala vypořádat až r. 1925, kdy přišel z Říma vizitátor. Život provincie se v důsledku toho radikálně změnil. Studenti byli posíláni na studia do Francie – do vzorné pařížské provincie. V té době se také pomýšlelo na vlastní teologické studium, a proto byli vhodní bratři vysláni do Říma na odborná studia. Vlastní studijní dům byl dokončen r. 1935. R. 1939 měla provincie 139 členů.

Německá okupace znamenala značné omezení řádového života, který naplno znovu začal r. 1945. Ne nadlouho. V dubnu 1950 komunistická vláda zlikvidovala všechny mužské kláštery na území republiky. Mnozí bratři byli odsouzeni za vykonstruované zločiny do vězení, další museli nastoupit vojenskou službu u nechvalně známých PTP a zbylí byli nejprve internováni ve sběrných klášteřích (Hájek u Prahy, Broumov, Želiv…), odkud pak museli nastoupit do civilního zaměstnání.

V šedesátých letech však život řádu znovu ožívá, i když veřejně jen na chvíli (po r. 1968). “V podzemí” se však přijímají do řádu noví bratři, tajně se scházejí po farách, bytech a horských chatách, takže po pádu komunistického režimu (r. 1989) se pak postupně vracejí do několika klášterů.

Dnes je na celém světě asi 10 807 kapucínů se sliby, z toho v naší zemi 35.

Scroll to Top