Kostel a klášter

Klášter v Praze na Hradčanech je nejstarším kapucínským klášterem v České republice. Základní kámen k jeho stavbě byl položen 23. 5. 1600. Pozemek koupil a kapucínům daroval pražský arcibiskup Zbyněk Berka z Lipé a Dubé.

Do Čech byli kapucíni povoláni zásluhou arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé, který po vytrvalém snažení započatém již r. 1597 dosáhl toho, že rozhodnutím generální kapituly řádu byla r. 1599 poslána do Prahy skupina prvních dvanácti řeholníků. V jejich čele stál sv. Vavřinec z Brindisi. Slavný misionář, jenž byl později svatořečen, osobně řídil stavbu tohoto prvního kláštera s kostelem P. Marie Andělské.

V první fázi výstavby (v letech 1600 – 1602) byl vybudován atypicky orientovaný kostel a klášterní budovy na východní straně, s rajským dvorem (ze tří zde zachovaných slunečních hodin jmenujme dvoje pozoruhodné: s freskou Ukřižovaného a se sv. Vavřincem). Severní jednotraktové křídlo skrývá refektář (jídelnu), který je svými rozměry v rámci kapucínských regulí neobvykle velký. Stejně jako v ostatních místnostech kláštera tvoří strop mohutná trámová konstrukce. Kuchyně je situována jak bylo obvyklé v křídle kolmém na refektář (zajímavostí je dodnes zachovaná kamenná nádrž na ryby z r. 1738 – tzv. vivárium). Cely řeholníků v patře konventní budovy, řešeném jako trojtrakt se střední spojovací chodbou, mají skutečně minimální rozměry – přesně tak, jak to předepisovaly konstituce. V celém klášteře byl vytápěn pouze refektář, učebna, cely pro nemocné a přijímací místnosti. Po r. 1663 byl rozšířen kostel a uzavřen druhý dvůr. V rámci kláštera existovala proslulá řádová lékárna, jejíž vybavení je nyní zčásti vystaveno v expozici historických lékáren Národního muzea (v místnosti bývalé lékárny je malovaný kazetový strop ze 17. století). Nejmladší částí kláštera z let 1739 – 1748 je velký východní dvůr, jehož budovy na severní a jižní straně však mají starší základ (severní křídlo skrývá bývalou věžovitou stavbu umýváren a záchodů). V patře východního a jižního křídla je situována klášterní knihovna s původními barokními skříněmi v polychromii imitující intarzii.
V době josefínských reforem měl být klášter zrušen, ale nakonec k tomu nedošlo. Za války r. 1944 budovy kláštera zabralo velitelství SS a zřídilo zde vězení pro německé zběhy, teprve r. 1946 byl konvent navrácen řádu, aby mu byl komunistickým režimem r. 1950 opět násilně odebrán. Do kláštera se bratři navrátili teprve r. 1990, kdy se zároveň znovu ujali správy sousední Lorety, s níž budovy kláštera spojuje barokní visutá chodba.

Kostel zasvěcený Panně Marii Královně andělů byl konsekrován 16. 6. 1602. Připojený kapucínský konvent byl ústředím řádu pro země česko-rakouské až do r. 1618. Roku 1666 byl klášter rekonstruován a zvětšen.

1 Hlavní oltář byl vztyčen r. 1735. Nad oltářem je obraz sv. Františka z Assisi, který se klaní Kristu, jenž uvádí Pannu Marii mezi anděly, jako jejich královnu. Obraz namaloval r. 1602 italský malíř Paolo Piazza (posléze kapucínský bratr Cosimo), školený u Palma il Giovanne. Roku 1771 ho restauroval br. Oliver (Steigerle) z Litoměřic, který se také podílel na úpravách Beltéma. Po stranách obrazu jsou velká okna vyplněná relikviářovými vitrínami, jež byla dříve při liturgii otevírána, aby bratři ve vnitřním chóru dobře slyšeli celebranta u oltáře. V průhledech dvou branek jsou umístěny obrazy kajícníků sv. Máří Magdalény a sv. Petra pocházející ze 17. století. Čelo menzy je klasicistní, svatostánek barokní kol. r. 1750. Nad svatostánkem se nachází relikviář vytvořený Otmarem Olivou, v němž jsou uloženy ostatky zakladatele kostela – sv. Vavřince z Brindisi – jediného učitele církve, který kdy pobýval na území Čech a Moravy.

2. Boční oltáře. Na bočních oltářích je dvojice světců, kterým se dostalo zjevení Dítěte Ježíše – vlevo je sv. Antonín Paduánský a vpravo sv. Felix z Cantalicie.

Krátce před svou smrtí se sv. Antonín odebral na odlehlé místo v Camposampieru poblíž Padovy aby se zde modlil, na místě, které hrabě Tiso svěřil františkánům, poblíž svého hradu. Při procházce lesem si Antonín všiml majestátního vlašského ořechu a dostane nápad, že si mezi větvemi stromu postaví jakousi celu. Hrabě Tiso mu to nechal připravit. Světec tak v tomto útočišti trávil dny v rozjímání a do poustevny se vracel pouze v noci. Jednoho večera šel hrabě do cely svého přítele, když z pootevřených dveří spatřil, jak nich vychází intenzivní záře. Ze strachu z ohně zatlačil do dveří a zůstal nehybně stát před podivuhodnou scénou: sv. Antonín držel v náručí Dítě Ježíše. Když se probral z extáze a spatřil dojatého hraběte Tisa, prosil ho světec, aby o nebeském zjevení s nikým nemluvil. Až po smrti světce hrabě řekl, co viděl.

Na Štědrý večer roku 1586 viděl bratr Alfonso, ukrytý v kostele, bratra Felixe, jak drží v náručí dítě Ježíše, zatímco nad nimi stála zářící žena. Pak slyšel, jak zvolal: “Ach, můj Bože, můj Ježíši, synu Marie, proč jsi se tak rychle odtrhl od svého ubohého bratra Felixe? Proč mě ještě necháváš na tomto světě?”

Nad nimi jsou dvě sestry klarisky: vlevo naše sv. Anežka Česká a vpravo sv. Klára z Assisi – přítelkyně sv. Františka. Nikdy se osobně neviděly, ale psaly si a Klára nazývala Anežku “polovinou své duše.”

3. Kazatelna je barokní, z doby kol. r. 1750, její řečniště nese charakteristický atribut kapucínských kazatelen – řezanou paži v řeholním rouše, která drží kříž. Dříve totiž bratři kapucíni při kázáních museli držet v ruce kříž, aby nezapomínali, že nemají kázat lidské nauky, ale Krista ukřižovaného.

4. Křížová cesta. V kostele se také nachází moderní křížová cesta, kterou v letech 1962-1964 pro náš kostel vymodeloval Karel Stádník. Posvěcena byla 13. února 1964.

5. Hradčanský kapucínský betlém.

6. Oltář sv. Kříže – byl vztyčen r. 1663 v rámci rozšíření kostela a vybudování kaple nákladem Ludmily Evy Františky ovdovělé hraběnky z Wolkenstein-Rodenegg, jejíž muž Zikmund hrabě W-R. byl v kryptě pod oltářem téhož roku pohřben. Rodové erby obou manželů jsou v kartuších nad bočními obrazy oltáře (sv. Ludmily a sv. Zikmunda), výběr světců – patronů zde jistě není náhodný a v podobě jejich tváří lze dokonce tušit kryptoportréty donátorů. Centrální obraz představuje scénu Ukřižování. Nad ní se nachází obraz sv. Václava. Nad klenebním obloukem kaple je barokní obraz Pašijového výjevu z 30. let 18. století. Na oltáři se nacházejí ostatky sv. Pia z Pietrelčiny a sv. Leopolda Mandiče, po jejichž stranách jsou moderní portréty těchto světců od Josefa Šmeka.

7. Oltář Panny Marie Rottenburské

8. Zpovědní chodba – přístupná z kaple P. Marie dveřmi, datovanými k r. 1600 (toto jejich umístění je až druhotné, z 18. století) – je to zvláštní pocit, dotýkat se jejich dřeva, které jistě mnohokrát prošlo rukou sv. Vavřince z Brindisi. V chodbě je umístěna dvojice prostých barokních zpovědnic, místo nichž dnes slouží zpovědní místnost. V chodbě jsou také umístěny moderní obrazy apoštolů Petra a Pavla od Josefa Šmeka.

9. Dřevořezby sv. Judy Tadeáše a sv. Antonína Paduánského vytvořené Vojtěchem Suchardou se nacházejí na krajích bočních kaplí.

Na konci zpovědní chodby se nachází zákristie, která patří k nejstarší části architektury kostela, její vybavení tvoří prosté skříně ze 17. století, doplněné barokní kredenční skříní s tabernáklovým nástavcem z 18. století. Druhotně je zde umístěn rokokový reliéf Boha Otce sesílajícího holubici Ducha svatého.

Dělové koule ve vnějším zdivu kostela jsou „upomínkou“ na pohnutou historii stavby v letech 1741 a 1757, kdy byl klášter silně poškozen při obléhání Prahy. Poprvé to byli Bavoři, Sasové a Francouzi, podruhé Prusové.

V dubnu 1944 byla budova zabrána jednotkami SS a bratři se odebrali do Opočna. Několik jich však zůstalo v upravených místnostech v Loretě. Po válce roku 1945 byl klášter znovu adaptován a sloužil jako provincialát a jako naše řádové studium teologie až do r. 1950, kdy byli bratři komunistickým režimem vyhnáni z kláštera a deportováni do internačních táborů. Zpět jsme se mohli vrátit až r. 1991. Dnes opět v tomto klášteře sídlí náš provinciál.

Stručná historie příchodu kapucínů do Čech

Velká rodina synů sv. Františka z Assisi se dělí na tři samostatné větve: minority, františkány a kapucíny. Příčinou vzniku nové větve byla vždy touha bratří vrátit se k původnímu ideálu sv. Františka.

Na začátku kapucínské reformy stojí Matouš z Bascia, původně observant (františkán), který s hrstkou bratří začal roku 1525 žít Františkovu řeholi bez pozdějších papežských výkladů, které ji poněkud rozmělňovaly. Bratři se oblékali do hnědého hábitu s dlouhou špičatou kapucí, podle dochovaného hábitu sv. Františka. Proto lid začal tyto “františkánské poustevníky” nazývat “kapucíny”.

Už v lednu 1525 šel bratr Matouš do Říma, aby tam získal od papeže dovolení uskutečnit tuto novou reformu. Po delších jednáních prostřednictvím kardinála Carafy vydal 3. 7. 1528 papež Klement VII. dalšímu ze spoluzakladatelů, Ludvíkovi z Fossombrone, bulu Religionis zelus, kterou potvrdil tuto novou řádovou větev. Její plný název nyní zní: Řád menších bratří kapucínů.

V počátcích své existence prodělal nový řád těžkou krizi, neboť z něj odešli bratři, kteří jej založili. Příliš totiž toužili po poustevnickém životě a zapomněli na to, že život modlitby v ústraní sice patří k Františkovu ideálu, ale vždy v přítomnosti dalších bratří, neboť bratrství bylo Františkovi stejně cenné. Za opravdovou očistou Františkových ideálů tak stojí až druhá generace kapucínů (z velké části rekrutující se z observance), ze které také vzešla celá řada světců, jako sv. Felix z Cantalicie († 1587), sv. Serafín z Montegranara († 1604), sv. Fidel ze Sigmaringen († 1621) a sv. Vavřinec z Brindisi († 1619), který přivedl kapucíny k nám do Čech.

Po počátečních obtížích se řád velmi rychle rozrostl. Padesát let po jeho vzniku bylo na italské půdě 21 provincií s 325 kláštery, ve kterých žilo 3 746 bratří. Roku 1761, v době svého největšího rozmachu, měl řád 64 provincií s 34 029 bratry.

Kolem roku 1600 byly poměry v Čechách velmi neutěšené. Jen třetina obyvatel se hlásila ke katolické víře. Praha, ve které v době Karla IV. bylo 44 farních a 25 klášterních kostelů, měla v r. 1600 jediný katolický chrám: sv. Víta. V Čechách bylo 1366 far, z toho 366 katolických.

Kapucíny chtěl mít ve své arcidiecézi už pražský arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice, ale generál řádu mu tehdy nevyhověl s odůvodněním, že nemá vhodné řeholníky, že bratři neznají řeč a že je v Čechách drsné podnebí. Teprve nástupce arcibiskupa Bruse – Zbyněk Berka z Lipé a Dubé – docílil s pomocí samého papeže, že r. 1599 byla do Čech vyslána misie: 6 kněží, 3 studenti teologie a 3 bratři laici. Misii vedl sv. Vavřinec z Brindisi. Po svém příchodu do Čech, 13. 11. 1599,  založili první klášter v Praze na Hradčanech v blízkosti hradeb.

Začátky byly velmi těžké. Protestanti zaujali vůči bratřím tvrdý postoj, bratři bývali i fyzicky ohrožováni na životě. Přesto si svou mírností, pokorou, přesvědčivou chudobou a hlásáním evangelia získali brzy srdce Pražanů. Tak byl položen základ budoucí kapucínské provincie na území zemí Koruny české, která již v r. 1673 měla 21 klášterů. Roku 1766 byla na svém vrcholu co do počtu členů: 566 kněží, 40 studentů teologie a 203 bratří laiků.

Doba josefinismu, která těžce poškodila řeholní život na celém území císařství, těžce zasáhla i kapucínský řád a způsobila v něm úpadek, se kterým se naše provincie dokázala vypořádat až r. 1925, kdy přišel z Říma vizitátor. Život provincie se v důsledku toho radikálně změnil. Studenti byli posíláni na studia do Francie – do vzorné pařížské provincie. V té době se také pomýšlelo na vlastní teologické studium, a proto byli vhodní bratři vysláni do Říma na odborná studia. Vlastní studijní dům byl dokončen r. 1935. R. 1939 měla provincie 139 členů.

Německá okupace znamenala značné omezení řádového života, který naplno znovu začal r. 1945. Ne nadlouho. V dubnu 1950 komunistická vláda zlikvidovala všechny mužské kláštery na území republiky. Mnozí bratři byli odsouzeni za vykonstruované zločiny do vězení, další museli nastoupit vojenskou službu u nechvalně známých PTP a zbylí byli nejprve internováni ve sběrných klášteřích (Hájek u Prahy, Broumov, Želiv…), odkud pak museli nastoupit do civilního zaměstnání.

V šedesátých letech však život řádu znovu ožívá, i když veřejně jen na chvíli (po r. 1968). “V podzemí” se však přijímají do řádu noví bratři, tajně se scházejí po farách, bytech a horských chatách, takže po pádu komunistického režimu (r. 1989) se pak postupně vracejí do několika klášterů.

Dnes je na celém světě asi 10 807 kapucínů se sliby, z toho v naší zemi 35.