Hradčanský betlém

Barokní Betlém, který se nachází v kapucínském kostele na Hradčanech, se skládá z 48 plastik v životní velikosti, z toho je 32 lidských a 16 zvířecích postav. Tvoří je skupiny Svaté rodiny, klanějících se tří králů s doprovodem stráží, lučištníků, nosičů darů a pážat se slunečníky. Další skupinou je sedm pastýřů s 11 ovcemi, dvěma berany a psem. Dvě další – novější ovečky jsou mechanické poděkují za každou minci vhozenou do pokladničky. Největší figurou je anděl nesoucí nápis “Gloria in excelsis Deo!”, který je spolu s velkou Betlémskou hvězdou umístěný nad vchodem do boční chodby, v níž je Betém umístěn. Původně se celý soubor Beltéma každoročně aranžoval před vánočními svátky v boční kapli Svatého Kříže.

Datum vzniku tohoto jedinečného souboru nelze přesně stanovit, ale pravděpodobně okolo roku 1730.

Za jeho druhého autora můžeme považovat Olivera Steigerleho – řádovým jménem Oliverius Littomericensi. Do kapucínského řádu vstoupil 11. 6. 1759. Roku 1768 přišel do Prahy, do hradčanského kapucínského konventu, kde působil jako kněz a knihovník. Vzhledem k tomu, že vedl dílnu na vytváření figur z papírové hmoty, můžeme se domnívat, že doplnil Beltém o nové figury a celý soubor stylově sladil. Podle tradice na tom pracoval asi deset let.

V letech 1965-1967 se s pomocí sochaře Karla Stádníka, A. Kalcovského a J. Krále upravila boční chodba u kaple Svatého Kříže, takže již na vánoce 1967 mohli návštěvníci kostela poprvé spatřit Betlém tam, kde se nachází dodnes. Větší a významnější figury mají hlavy a ruce vyřezány ze dřeva a polychromovány (12 figur), zatímco ostatní mají dřevěné kostry, těla jsou kašírovaná, pokrytá textiliemi, to vše následně polychromováno. Dnešní dřevěná soška Jezulátka je novější – z roku 1951. Zadní kulisy městečka Betléma k původnímu souboru nepatří. Byly zachráněny v havarijním stavu z oratoře františkánského kostela v Hejnicích a doplnil současnou instalaci Betléma v boční chodbě.

Podle dochovaných zápisů byl betlém opravován roku 1902 Josefem Adamou, který měl upravit jednu z ovcí, která po pohlazení zabečela tak, že tuto funkci převedl na provázek, za který tahal jeden z bratří. Dnes se pod bečícími ovcemi nachází dřevěný mechanismus poháněný elektromotorem z první republiky a ovládaný moderní elektronikou. K předchozí opravě mělo dojít r.1870 a provedla ji firma Terezie Eckové z Nerudovy ulice. V té době také došlo k vyzlacení postavy klečícího krále.

Díky komu stavíme doma i v kostelích jesličky?

V prvé řadě díky Spasiteli, který se uvolil přijít mezi nás na naši zem, když svému Otci ještě před svým vtělením řekl: „Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. … Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.“ (Žid 10,5-7)

No a za tradici zobrazování toho, co se před více než 2 000 lety odehrálo v Betlémě pak vděčíme sv. Františkovi z Assisi. Jak k tomu došlo? To popisuje světcův současník a spolubratr, Tomáš z Celana, ve svém Prvním životopise svatého Františka takto:

Jeho nejvyšším záměrem, nejvznešenějším přáním a hlavním životním pravidlem bylo: ve všem a za všech okolností zachovávat svaté evangelium a dokonale, se vší bdělostí a horlivostí, celou touhou své duše a s celým zápalem svého srdce se snažil následovat učení našeho Pána Ježíše Krista a jít v jeho stopách. Stálým rozjímáním si připomínal jeho slova a bystrými úvahami promýšlel jeho činy. Zvlášť pokora jeho vtělení a láska v utrpení zaměstnávaly světcovu paměť tak, že ani nechtěl myslet na nic jiného.

Proto musím vzpomenout a uctivě vylíčit onu slavnost, kterou konal tři roky před svou slavnou smrtí u vesničky zvané Greccio v den Narození našeho Pána Ježíše Krista. V té krajině žil muž dobré pověsti a ještě lepšího života, jménem Jan, jehož měl blažený František obzvláště rád, protože ačkoli byl šlechticem a váženým mužem ve své zemi, pohrdal šlechtictvím těla a snažil se dosáhnout šlechtictví duše. Toho si blažený František, jak často činíval, dal zavolat asi patnáct dní před Narozením Páně k sobě a řekl mu: „Chceš-li, abychom blížící se slavnost Páně slavili u Greccia, pospěš si a pečlivě obstarej, co ti říkám. Neboť to chci vykonat na památku toho Dítěte, které se narodilo v Betlémě, a chtěl bych na vlastní oči vidět hořkou nouzi, kterou už jako dítě muselo snášet, když leželo v jeslích, u nichž stál vůl a osel, a když leželo na seně.“ Když to dobrý a oddaný muž uslyšel, rychle spěchal, aby na jmenovaném místě připravil všechno, co světec řekl.
Přiblížil se den radosti a nadešel čas jásotu. Bratři byli svoláni z různých míst, jak jen mohli, s radostí a jásotem v srdci přišli muži i ženy z okolí, připravili svíce a pochodně, aby osvítili onu noc, která ozářila jasnou hvězdou všechny dny a roky. Konečně přišel i Boží světec, a když našel všecko připraveno a spatřil to, zaradoval se. Postavili jesle, přinesli seno a přivedli i vola, i osla. Tak byla uctěna prostota, povýšena chudoba, zvelebena pokora a z Greccia se stává téměř nový Betlém. Noc je jasná jako den a lidé i zvířata se cítí blaženě. Lidé sem přicházejí a z obnovené tajemné události je naplňuje nová radost. Les zní písněmi a od skal se odráží jásot. Bratři zpívají a vzdávají tak Bohu náležitou chválu a celá noc se topí v radosti. Boží světec stojí u jesliček a vzlyká, dojat soucitem a zaplaven podivuhodnou radostí. U jeslí se slaví slavná mše svatá a kněz zakouší novou útěchu.

Boží světec si obléká jáhenská roucha, byl totiž jáhnem, a zvučným hlasem zpívá evangelium. Jeho hlas, jeho silný hlas, jeho něžný hlas, jeho jasný hlas, jeho zvučný hlas zve všechny k nejvyšší chvále. Pak káže shromážděnému lidu a medově mluví o narození chudého Krále v malém městečku Betlému. Často, když chce vyslovit Kristovo jméno „Ježíš“, říká pln převeliké lásky „Děťátko betlémské“, a když vyslovuje slovo „Betlém“, zní to jako bečení jehňátka a jeho ústa přetékají víc láskou než slovy. Když jeho rty vyslovily jméno „Děťátko betlémské“, nebo „Ježíš“, bylo to, jako by se olízl, aby na patře vychutnal a spolkl sladkost tohoto slova. Všemohoucí Bůh přidal i další dary. Jeden ctnostný muž měl totiž podivuhodné vidění. Viděl totiž ležet v jesličkách neživého chlapečka a viděl, jak k němu přistupuje Boží světec a dítě budí jako z hlubokého spánku. A nebylo nevýstižné toto zjevení, neboť dítě Ježíš bylo v mnoha srdcích zapomenuto, ale působením milosti skrze svého služebníka, svatého Františka, znovu ožilo a láskou se vtisklo do jejich paměti. Tak venkovní slavnost skončila a každý se s radostí vracel domů.
Seno, které v jesličkách leželo, lidé schovávali, aby skrze ně Pán, který tak rozličnými způsoby prokazuje své svaté milosrdenství, uzdravil jejich dobytek a jiná zvířata. A vskutku se stalo, že v okolí se uzdravila mnohá zvířata, sužovaná rozličnými nemocemi, když dostala do krmení kousek onoho sena. Ba i ženy, které trpěly těžkými a dlouhotrvajícími porodními bolestmi, šťastně porodily, když na ně položili trochu onoho sena. Také lidé obojího pohlaví postižení různým neštěstím dosáhli stejným způsobem kýženého uzdravení.

Později bylo místo, kde stály jesličky, posvěceno jako chrám Páně a ke cti přeblaženého otce Františka byl nad jesličkami vystavěn oltář a zřízen kostel, aby tam, kde kdysi žrala zvířata z jesliček seno, mohli do budoucna lidé ke spáse těla i duše požívat tělo Beránka bez poskvrny a bez vady, našeho Pána Ježíše Krista, který se nám dal v převeliké a nevýslovné lásce a který s Otcem i Duchem svatým žije a kraluje jako věčně slavný Bůh po všechny věky věků. Amen. Aleluja, aleluja.

Přejít na začátek