Sv. Konrád z Parzhamu (1818–1894)

Svatý Konrád z Parzhamu proslul svou neúnavnou láskou, kterou po 40 let své služby vrátného prokazoval nekonečnému zástupu poutníků, kteří přicházeli do kapucínského kláštera při kostele Panny Marie v Altöttingu (Bavorsko). Blahořečen byl v roce 1934 a svatořečen o rok později v roce 1935.

Zbožný zemědělec

Br. Konrád, občanským jménem Jan Evangelista Birndorfer, se narodil 22.12.1818 ve Venushofu v Parzhamu v rodině sedláka. Byl 11. ze 12 dětí, z nichž 5 zemřelo v ranném věku. Jeho rodiče, Bartoloměj Birndorfer a Gertruda Nieder-Mayrinn, měli rozlehnou usedlost o rozloze 500 akrů velmi kvalitní půdy, tu a tam přerušené lesíkem.

Budoucí světec byl pokřtěn v den svého narození ve farním kostele sv. Wolfganga ve Wengu, kde 18 let předtím jeho rodiče uzavřeli sňatek.

Navzdory těžkým napoleonským dobám Venushof prosperoval. Rodina Birndorferů měla spoustu práce a žila idylickým patriarchálním životem. S tím, co měli, dovedli zacházet velmi dobře, a tak se jim vedlo i po materiální stránce. Jedno ze soudobých svědectví vypovídá: “Žádný z Birndorferových hochů nemusel na vojnu. Během zimy byl Venushof každý večer otevřený pro všechny, kdo byli na cestách, ať už to byli obchodníci či lidé, kteří neměli štěstí.”

Když bylo malému Janovi šest let, začal chodit do základní školy ve Wengu, což měl z domu půl hodiny pěšky. Ve škole prospíval velmi dobře, ale když později žádal o přijetí do benediktinské školy v Deggendorfu, byl odmítnut s tím, že není dostatečně schopný, aby tam mohl studovat. Později se svěřil ministrantovi u sv. Wolfganga, který byl jeho kamarádem: “Můžeš si být jistý, že dobrý Pán mě neopustí. Má pro mě rezervované místečko.”

Birndorferovi chodili pravidelně ke svátostem a tak malý Jan dělal v praxi víry velké pokroky. Svůj růženec nosil vždy s sebou a rád se ho modlil se svými kamarády. To proto, že modlitba růžence byla ve Venushofu oblíbená a rodina se ji modlila každou sobotu. Každý večer se společně modlívali Anděl Páně. A ať bylo počasí jaké chtělo, Jan nikdy nevynechal mši, ačkoliv se na ni někdy brodíval po kolena ve vodě.

Od útlého dětství vyhledával ticho a samotu, rád se modlíval na poněkud neobvyklých místech, jako třeba ve stodole či před obrazy Panny Marie u cesty. Obrázky svatých a trpícího Krista pověsil do stáje a na jiná místa na statku. Nebylo divu, že ho nazývali “andílek Venushofu.” Byl to zdvořilý a přirozeně dobrý chlapec. Podobně jako sv. Alois Gonzaga, jeden z jeho oblíbenců, byl i on vzorem pro ostatní mladíky. Když byl mezi nimi, dávali si pozor na jazyk. “Ticho, přichází Honza”, říkávali služebníci, “jestli ten se nestane svatým, tak už nikdo.”

Honza vyrůstal na zdravém vzduchu při zemědělské práci. Na poli připomínal spíše námezdního dělníka než syna majitele pozemku. Práci raději dělal sám, než aby někoho požádal, aby to udělal. Při práci si obvykle zpíval Ave Maria a jiné písně. I když slunce pálilo, pracoval vždy prostovlasý, ačkoliv ho otec upozorňoval, že dostane úpal.

“Mladý Birndorfer nebyl určen k tomu, aby z něho byl sedák”, pravila jednou kovářova žena. “Je určen k modlitbě, kajícnosti a skutkům lásky.”

Pracoval však velmi těžce. Po skončení práce nacházel odpočinutí na kolenou. Modlil se, i když hrabal či nakládal seno. Když seděl na voze se senem, byl tak pohroužen do své modlitební knížky, že si vůbec nevšiml, že koně sjely z cesty a vůz se převrátil. To pro něj bylo varováním a napomenutím. Beze slova se zvedl, postavil zpět na kola svůj vůz, znovu ho naložil a odjel, jako by se nic nestalo.

Když bylo Janovi 14 let, zemřela mu matka. Často pak navštěvoval hřbitov ve Wengu, aby se tam modlil na jejím hrobě. O dva roky později přišel i o otce. Tato bolest ještě více podnítila jeho zbožnost. Oltářík, který měl ve svém pokoji, byl jediným svědkem jeho dlouhých nočních modliteb. Občas přišlo ráno, aniž by spočinul na svém lůžku. Jeho sestry si toho všimly a snažily se ho mírnit. Smál se tomu a nedovolil, aby mu vládla žena. Jen jeho zpovědníci byli schopní mírnit jeho horlivost, zvláště pak P. František Xavier Dullinger, ke kterému chodil mladý Birndorfer každý týden či co čtrnáct dní ke zpovědi.

Jan chodil na mši a k přijímání tak často, jak jen mohl. Znal všechny kostely a kapličky v okolí. O nedělích a svátcích si oblékal ty nejlepší šaty a nic mu nemohlo zabránit v tom, aby šel nejdříve na první mši do Griesbachu a pak na slavnou mši do Wengu. Odpoledne se účastnil nešpor v Birnbachu. Byl zvyklý vstávat velmi brzy, v létě ve čtyři ráno.

Občas se mu stávalo, že našel dveře kostela ještě zavřené. Díky tomu ho znali všichni kostelníci a staré dámy, které rovněž vstávaly na úsvitu nového dne. Zatímco čekával na otevření kostela, modlíval se u dveří.

Jakmile se dostal dovnitř, sedával si do první lavice vlevo až ke zdi. Po skončení mše byl posledním, kdo opouštěl kostel. Když si myslel, že je v kostele sám, vycházel z lavice a klekal si na nejnižší stupeň oltáře. Často tam zůstával celé hodiny, jak si toho všimla jedna zvědavá paní. Na zpáteční cestě si vybíral nejméně frekventované cesty a vyhýbal se šesti hospodám v Birnbachu, kde si žoviální Bavoři tropili zemité žerty z jeho zbožnosti.

Při chůzi míval oči sklopené a zdravil kolemjdoucí “Pochválen buď Ježíš Kristus”. Někteří ho nazývali fanatikem, ale jemu to nevadilo. V mnoha ohledech byl jako ostatní katoličtí Bavoři. Modlil se tytéž modlitby a zpíval stejné písně. Rozdíl byl v tom, že jeho to nikdy neunavovalo. Velmi záhy začal chodit na poutě do Marianhilbergu v Passově, ale ostatním poutníkům se s ním moc chodit nechtělo. Cestou totiž buď mlčeli, nebo se modlili. Hodiny na cestě byly pospojovány jako zrnka růžence, který nikdy nekončí.

Ticho přerušil jen proto, aby vysvětlil, jak během mše meditovat nad utrpením Krista. Jídlo pro něho nebylo žádným problémem. “Proč si nic nevezmeš na snídani”, ptali se ho. A on odpovídal: “Nic nepotřebuji, modlitba mi stačí.” Byl členem několika modlitebních skupin, mládežnických organizací a bratrstev, jako Bratrstva věčného klanění, Mešního spolku v Birnbachu, Škapulířového spolku v Klösslarnu a samozřejmě Sekulárního františkánského řádu v Altöttingu.

V těch dnes se často konávaly lidové misie v Birnbacku, Tristernu, Klösslarnu a Ashbachu. Jan se jich všech účastnil. Zvláště však na něho zapůsobily misie konané v létě 1838 v Eringu v kapli sv. Anny. Po nich se stal ještě zbožnější a usebranější. Stále silněji ho to pak táhlo k řeholnímu životu, ale byl si nejistý v otázce, do kterého řádu vstoupit. Jeho zpovědník, P. Dullinger, mu tuto otázku vyřešil. “Běž ke kapucínům. Tam patříš…” To bylo vše, co potřeboval slyšet.

Bylo to den předtím, než se měl stát vedoucím a eventuálně i vlastníkem Venushofu, ale on se zřekl všech svých majetkových nároků. Svůj podíl rozdělil mezi farnost ve Wengu, která potřebovala peníze na zvětšení svého hřbitova, dále mezi chudé, Spolek sv. Bonifáce a novou misijní společnost sv. Ludvíka v Munichu. Pak shromáždil rodinu před oltáříkem ve svém pokoji. Jeden z přítomných na to vzpomíná: “Měl k nám krátkou, ale krásnou řeč. Nikdy na ní nezapomenu.” Do své knihy Následování Krista pak napsal: “Chvála Kristu a Marii, jediné radosti těch, kdo milují Boha a náležejí jedině Kristu Ukřižovanému.” To se stalo v září 1839.

Mladý kapucín

Bylo mu 31 let, když zaklepal na dveře kapucínského káštera v Altöttingu. Místní představený, br. Tomáš Hacker, ho přijal za kandidáta. Po půl roce byl oblečen do terciářského hábitu a pomáhal místnímu vrátnému. Jan se tak stal na osm let sekulárním františkánem. Od té chvíle byl znám jako bratr Konrád, neboť přijal jméno po sv. Konrádovi z Piacenzy SFŘ, terciářském poustevníku.

Konrádovi se život v klášteře zdál být ze začátku tvrdý, ale brzy si na něj zvykl. V té době píše své rodině: “Náš den je rozdělen mezi práci a modlitbu a mám jen velmi málo času na cokoli jiného. O svátcích máme velmi napilno u brány. Jsem velmi šťastný a těším se dobrému zdraví. Nepotřebuji nic. Bratři jsou velmi přívětiví; opravdu se věnujeme jeden druhému. Nejsme nikdy smutní, ale radujeme se v Pánu. Je tu deset otců a jedenáct bratří. Z počátku jsem málem onemocněl z života v tak velké skupině z důvodu mé vrozené plachosti. Ale brzy jsem je všechny poznal a cítím se mnohem lépe. Zkoušel jsem se naučit jména všech bratří. Kdo pracuje na vrátnici, měl by znát všechny bratry. Lidé chtějí vidět jednou toho, podruhé onoho. Teď už je znám, díky Bohu, všechny jménem a také vím, kde jsou jejich cely.” To napsal br. Konrád v krátkém dopise, plném radosti, na začátku roku 1850.

V březnu 1851 musel opustit Altötting a odejít do Burghausenu, aby tam pečoval o nemocného kněze. Loučení pro něj bylo bolestné. Popisuje jej se svou obvyklou stručností: “Musím opustit toto požehnané místo, nemohu skrýt, že odchod mě hodně stojí… Čas utekl tak rychle, že nemohu uvěřit, že jsem tu byl rok a devět měsíců. Přichází sem spousta lidí a my máme jen málo času na odpočinek. Nyní mě poslušnost volá jinam… Modlete se, abych se směl stát pravým synem svatého Františka a abych jako takový žil i zemřel.

V Burgausenu pečoval o starého bratra Silvestra, který byl blízko smrti, a s tímto nemocným knězem sdílel celu ve dne i v noci. Dopis z Burgausenu prozrazuje, že tam byl velmi spokojený, zatímco v Altöttingu mu jeho služba pomocníka vrátného bránila v tom, aby naplno sdílel život komunity. Br. Konrád se ve svém listě také zmiňuje o “zlých a nebezpečných časech”, čímž míní ateistická a socialistická hnutí a také blížící se války. Píše: “Moji drazí, čas je vždycky tak krátký. Péče o tohoto nemocného bratra je mi velkou milostí. Musím být s ním v jeho cele. Jsem rád, že to dělám. Co se týče zdraví, mám se výborně. Jsem velmi šťastný. Plním si své řeholní povinnosti a má práce tady není tak těžká jako doma. Všem vám přeji jen to nejlepší. Žijeme v době, kdy se každá zbožná duše chvěje. Vypadá to, jako kdyby všechny síly pekelné byly uvolněny a snažily se zničit všechno, co je dobré a zbožné. Ale Pán je dobrý a milosrdný…”

Na začátku jara 1851 tehdejší provinciál, br. Michael Hazelbeck, rozhodl, že pošle “mladého” postulanta do Laufenu. Zde, 17. září, br. Konrád vyměnil svůj terciářský hábit za hábit kapucínského novice. Jeho novicmistrem byl br. Stanislav Schüster z Aufhofenu. Místní představený, br. Franz Xavier Kapplmayr, byl o sedm let mladší než bratr Konrád, jehož úkolem v noviciátě bylo pomáhat na zahradě a v sadu. Po měsíci dostal bratr Konrád silnou zácpu komplikovanou zánětem průdušek a musel ulehnout. Zánět poznamenal jeho dýchací ústrojí, čímž pak bratr Konrád trpěl až do konce života.

O jeho noviciátě toho mhoho nevíme. V jednom z jeho dopisů, které psal z noviciátu domů, v únoru 1852 má několik asketických úvah, které pochytil od svého novicmistra. Chtěl se stát opravdovým kapucínem. Nic nechtěl dělat jen napůl. Píše: “Od mého posledního dopisu už uteklo dost času, ale nezapomněl jsem na vás. Nebylo mi dobře. Během adventu jsem dvakrát strávil několik dní na lůžku. Teď už se cítím lépe. Modltete se, aby mi Bůh dal dobré zdraví, je-li to jeho vůle. Jsem šťastný v Pánu a netoužím vrátit se zpět do světa. Musíte si uvědomit, že jsem v noviciátě. Modlete se za mě, abych tento rok úspěšně dokončil a stal se dobrým kapucínem nejen hábitem ale stejně i duchem. Tak mám žít i zemřít.”

Noviciát byl velmi náročný. Později řekl br. Konrád mladému novici: “Náš noviciát byl mnohem těžší. Častokrát jsme se museli spokojit s vodou a s klečením na podlaze.” Miloval své povolání jako velkou milost. Vzhledem k jeho mlčenlivosti, každý z jeho výroků, který byl připomenut při procesu svatořečení, měl velkou váhu. Jeho sdělení byla krátká, ale obsažná. “Jak kdo prožívá noviciát, tak bude prožívat i zbytek svého života.” “Kapucín je šťastný, jen když žije podle své řehole.” “Buť buď dobrým kapucínem nebo žádným.” “Nejsem hoden nosit tento hábit.”

Řeholní styl života, který br. Konrád už prakticky žil 30 let v rodné usedlosti, dostal v Laufenu konečné rysy. Z noviciátu odcházel jako zralý kapucín, takže br. Primus Häusler, jeden z nejdůležitějších svědků procesu svatořečení, mohl dosvědčit: “Stal se kapucínem celým tělem a celou duší.”

Životní zásady svatého Konráda byly zaznamenány v 11 rozhodnutích, která učinil po zralé úvaze ještě v oviciátu, pravděpodobně během exercicií před sliby. Podávají nám jasný obraz o tom, čím chtěl br. Konrád být:

1. Na prvním místě chci neustále být v přítomnosti Boží a často se ptát sám sebe, jestli bych udělal to či ono, kdyby mě viděl můj zpovědník či představený a zvláště, kdyby u toho byl Bůh či anděl strážný.
2. Chci se ptát sám sebe, kdykoliv se setkám s křížem či s utrpením: “Konráde, proč jsi sem přišel?”
3. Nechci vycházet z konventu, jak to jen bude možné, než jen z lásky k bližnímu, z důvodu poslušnosti, zdraví, poutě či jiné dobré záležitosti.
4. Chci podporovat bratrskou lásku v sobě i v druhých. Proto chi usilovat o to, abych nikdy neřekl nelaskavé slovo. Chci trpělivě snášet chyby a slabosti druhých a jak to jen bude možné, je chci přikrývat pláštěm lásky, ledaže bych byl zavázán je vyjevit někomu, kdo je může napravit.
5. Vědomě chci zachovávat mlčení. Chci mluvit krátce abych se tak vyhl mnoha nedorozuměním a mohl lépe rozmlouvat s Bohem.
6. I u stolu chci zůstávat v přítomnosti Boží, nakolik to bude možné, chci zůstat usebraný a chci se vyhýbat svým oblíbeným pokrmům, abych tak praktikoval skrytou formu umrtvování. Nechci jíst mezi jídly, pokud mi to nebude nařízeno pod poslušností.
7. Chci reagovat na první zazvonění, ledaže by mi tom bránila legitimní překážka.
8. Chci se, jak to jen bude možné, vyhýbat konverzaci s osobami opačného pohlaví, ledaže mi poslušnost uloží povinnosti při kterých bude nutné mluvit se ženami. V takovém případě chci být velmi rezervovaný a bdít nad svými pohledy.
9. Příkazy chci plnit přesně a do písmene. A zvláště chci vyvinou veškeré úsilí, abych ve všem zvítězil nad svou vlastní vůlí.
10. Chci se snažit věnovat velkou pozornost i maličkostem a jak to jen bude možné, chci se vyhnou veškeré nedokonalosti. Svatou řeholi chci zachovávat věrně a nechi se od ní odchýlit ani o vlásek, což se ale může stát.
11. Chci pěstovat hlubokou zbožnost k blahoslavené Panně Marii a chci se snažit napodobovat její ctnosti.
Jeho opakované “chci” je jako refrén, který připomíná vyznání víry, poslušnosti a služby v Závěti sv. Františka. Tato jeho rozhodnutí nám pomáhají pochopit mnohé události z dlouhého života bratra Konráda, který prožil jako fortnýř u sv. Anny v Altöttingu.

Vrátným v Altöttingu

Nyní nastala třetí etapa jeho života, a to etapa nejdelší a nejvýznamnější. Jistě si dokážeme představit, jak šťastný byl br. Konrád, když se mohl vrátit ke své Paní z Altöttingu. Dnešní poutník nemůže navštívit Milostnou kapli, aniž byl spatřil obraz vrátného, plného pokoje, který k ní již neodmyslitelně patří.

Stará kaple Naší Paní z Altöttingu, byla a stále je, střediskem náboženské úcty bavorského lidu. Její stěny jsou ověšené děkovnými tabulkami za vyslyšené prosby. Samotný obraz Panny Marie ztmavl vlivem čmodu z nesčetných svící a vlivem oxidace stříbrných ornamentů, které ho zdobí. Kolem něj klečívají věřící, někdy i s kříži na ramenou. Je zde cítit atmosféru intenzivní lidové zbožnosti.

Br. Konrád celou horlivostí své františkánské duše pokojně vplul do této mariánské úcty. Pracoval jako každý jiný vrátný. Vrátný zůstává vrátným, i když otvírá a zavírá dveře 41 let. Kolik vrátných už před ním otvíralo tytéž dveře? Ale jen br. Konrád byl nazýván “svatý vrátný.”
Rozdíl byl tento: on to dělal tolik dlouhých let s neochvějnou věrností, vždy byl mírný a trpělivý, vždy byl pohotový ke službě, oddán svým povinnostem, nikdy netrpěl monotónností své práce ani se mu nepřejedla. Papež Pius XI. o něm řekl: “V tom všem prokázal mimořádnou horlivost, moudrost, pozornost a takt. Pohleďte jak důležitou roli má vrátný ve velkých palácích a v hotelích. Vrátný je vším, všechno ví. Každý se na něj s jistotou obrací, aby dostal uspokojující odpověď na své otázky.”

Ale první dny br. Konráda v této službě nebyly příliš radostné. Nikdo nepředpokládal, že bratr, který teprve opustil noviciát, dostane tak zodpovědnou službu. Proto se záhy projevila žárlivost a ozvaly se stížnosti. Kterýsi ze starších bratří mu pěkně zatápěl. Bratři nechtěli, aby byl mezi nimi a dokonce mu nechtěli přenechat ani malou ložnici. Jeho první kvardián, snad aby vyzkoušel jeho povahu, s ním jednal příkře. Po čase je přemohl všechny. Br. Konrád byl tím nejvhodnějším mužem, který měl být vrátným v Altöttingu. Závist brzy vymizela. Po mnoha letech se svěřil jednomu spolubratrovi: “Začátky byly pro mě velmi těžké.”

Jeho vrozená bázlivost mu byla dalším zdrojem utrpení. U dveří se denně setkával jak s leskem tak i s bídou okolního světa. Obával se, aby nepřišel o ducha modlitby a zbožnosti, ale nikdy ani na okamžik nezapochyboval o pravosti svého povolání. Své rodině napsal: “Byla to Boží vůle, abych se vzdal všeho, co jsem měl a miloval. Musel jsem jít za svým povoláním. Nemohl jsem udělat nic jiného. Jsem štasten, že nejsem ve světě.”

Ke dveřím kláštera přicházely všechny typy lidí: děti, chudí, dělníci, rolníci, nádeníci, mladí lidé, nezaměstnaní, matky, nemocní, hladoví, zoufalí – celá škála lidí. Když zazvonil zvon, bratr Konrád otevřel dveře, usmál se a otevřel své soucitné srdce. Dával bez omezování a aniž by kohokoliv soudil. O zákonech ekonomiky nevěděl nic. Dával, protože lidé byli chudí a vztahovali své ruce s prosbou o pomoc. Naslouchal jejich nářkům, když jim dával chléb či džbánek piva, či je poděloval devocionáliemi, nebo když dával rolníkům léčivé byliny pro dobytek.

Více než 100 000 poutníků, kteří každý rok přicházeli do Altöttingu dávalo br. Konrádovi velkou příležitost k tomu, aby mohl projevit své zvláštní dary. Slova, kterými při procesu svatořečení často lidé charakterizovali jeho svatost, byla docela strohá: Byl to “takový obyčejný kapucín, nic zvláštního.” Byl “dobrý, vlídný, laskavý, zbožný a působil dobrým dojmem.” Bratři, kteří mu pomáhali, ho nikdy neviděli rozmrzelého či rozčileného.

Ale byl vždycky tak dokonalý? Časový odstup mnohdy způsobí, že vzpomínkám přimalujeme svatozář. A ve svých soudech býváme ovlivněni osobní pověstí svatosti.

Skutečností je, že narážíme na několik málo, ale přesných událostí, které vypovídají o jeho “svaté lehkovážnosti.” Když jednou poutníkům roznášel pivo, nejméně jednou při tom ztratil trpělivost. Koneckonců je to nemyslitelné, aby “svatý vrátný”, občas zvýšil hlas či použil nějakého peprného bavorkského výrazu? Jeho svatosti to dodává reálnějšího výrazu, aby nevypadal jako svatý obrázek. A kdo ví, kolikrát musel obnovovat svá předsevzetí z noviciátu.

Jeden člen tribunálu při procesu svatořečení se ptal, zda je to opravu “svaté” nalít bavorské dívce dvě sklenice piva a riskovat tak, že se bude motat. Kardinál Michael Faulbaber z Munichu však vystoupil na obranu světce a pravil, že dáma, o kterou se jedná, jistě nemohla být bavorskou dívkou z venkova, když nesnesla jen dvě sklenice piva.

Bývalý farmář, který znal vesničany svého kraje se prostě nepodíval dívce do tváře. A tak jeho velkodušnost v rozdávání piva téměř ohrozila jeho svatořečení. Další se ptali na vhodnost jeho srdečného pozvání: “Pojď a dej si ještě jedno.” Ale tak jako evangelní sklenice vody, i tuplák piva podaný světcem byl gestem svatosti a nezůstal bez odměny.

Bratr Konrád věděl, jak přijímat to, co vyplavovalo lidství u dveří kláštera. Snažil se, pokud to šlo, vyhovět i těm nejmenším prosbám lidí, se kterými se setkával. Ať už přinášel dva džbánky piva či kotel polévky nebo košík chleba nebo kýtu skopového, nebo zapisoval mše, které mají být odslouženy, nebo byl požádán, aby rozdával almužny, nebo když uklízel pokoj či zametal podlahu nebo sháněl kněze, aby šel zpovídat, to vše se pro něz zdálo být zábavou. Ale bylo to tím, že svatý vrátný viděl za vnějšími věcmi duchovní svět. Tak byly jeho vnější starosti pohlceny živou vírou, která otevírala jeho oči širším horizontům.

Navzdory spěchu a pobíhání, které s sebou jeho práce nesla, mluvil velmi málo. Ale lidé rozuměli jeho tiché mluvě. Chápali jeho gesta, úsměv a jeho přívětivou trpělivost. A to bylo také vše, co očekával. Když setřel pot ze své tváře, říkal: “Jeden Otčenáš je pro mi dražší než nějaké jídlo či pití.”

Těžká každodenní práce

Lidé dobře znali “svatého vrátného”, ať už cizinci či častí návštěvníci. Dobře si pamatovali jeho gesta i slova. Byl přesný jako hodinky, vždy na tomtéž místě v tentýž čas. Když se bratři scházeli na půlnoční hodinky, nacházeli obvykle bratra Konráda již v chóru, jak tam klečí v poslední lavici, s hlavou mírně na stranu, jakoby bojoval s dřímotou. Spal totiž velmi málo. Jeden ze svědků připomenul, že jeho zoufalý nedostatek spánku občas způsobil, že bratr Konrád usínal, ale obvykle se rychle otřepal a pokračoval v modlitbě. Jednoho dne se objevil s boulí na čele a vysvětloval: “Přemohl mě na mé cele spánek a praštil jsem s sebou o zem.”

Často v noci chodíval ko krypty, modlit se za své zemřelé spolubratry, až mu to jeho představení zakázali, neboť viděli, že si potřebuje odpočinout. Bratr Konrád pak přesunul tyto modlitby na den a věnoval jim každou volnou chvilku. Měl silný vztah k duším v očistci a jednou také napomenul novice, který byl v této oblasti lehkovážný. “Příliš málo se modlíš za duše v očisti. Kdyby ses za tyto ubohé duše víc modlil, připomněli by ti, abys nenechal bochníky v peci přes celou noc. Složili jsme slib chudoby. Žijeme z almužen lidí. Nesmíme toho zneužívat.”

Ačkoliv toho moc v noci nenaspal, sám se nabídl, že bude dělat záristiána, když onemocněl br. Aniano Butz, který tuto službu vykonával. To znamenalo každé ráno otevřít troje kostelní dveře, a to v zimě ve čtyři hodiny ráno a v létě o půl třetí. Tuto službu vykonával několik let.

Dychtivěji než stráže na svítání, čekal br. Konrád na svaté přijímání. O půl páté budil kněze, který měl mši v pět hodin ráno v milostné kapli. Považoval si za čest, že může při této mši ministrovat, poté co přijal přijímání v kostele sv. Anny, jak bylo jeho zvykem. Měl takovou touhu po přijímání, že mu jeho duchovní vůdce dovolil přijímat denně (tehdy to ještě nebylo zvykem). Pak mohl přisluhovat při další mši v milostné kapli o půl šesté, ale třikrát týdně, když celá komunita chodila ke sv. přijímání, se připojoval ke svým bratřím.

Jeho služba vrátného začínala v šest hodin ráno. Někdy se zpozdil díky díkůvznání po mši a dalším pobožnostem. Pak ještě zkontroloval misál a začal rozdávat devocionálie a přijímat almužny od věřících (i od stydlivých selských dětí, které přinášely chléb a mléko). Vše co za to žádali bylo, aby na ně pamatoval ve svých modlitbách. Musel také připravit oltář a mešní roucha na konventní mši a postarat se o občerstvení pro kněze, kteří přijeli kázat či zpovídat. Také přijímal velké množství stipendií na mši svatou. Ročně to činívalo okolo 50 000 marek. O všem si vedl pečlivé záznamy.

Jakmile se objevily skupiny poutníků, měl velmi napilno. Lidé si žádali různé devocionálie, požehnaná semena a léčivé rostliny. Jiní chtěli požehnání a další ke zpovědi. Tehdy musel br. Konrád jít zavolat kněze. Bylo také zvykem častovat poutníky chlebem a pivem. Jednomu kvardiánovi se tato prakse nelíbila a snažil se jí učinit přítž. Lidé toto omezení přijímali s nelibostí a tím, kdo musel jejich nářky snášet nebyl nikdo jiný než bratr vrátný.

Zdálo se, že má pořád naspěch, ale nikdy z toho netrpěl úzkostmi či napětím. Tolikrát za den vyběhl a sešel po schodech, že by se mohl účastnit maratónského běhu. Když hodiny odbily jedenáct, chudí, zvláště mladé ženy a děti si přicházeli pro svůj talíř polívky. Tvář bratra Konráda zářila radostí. To, že byl zde na zemi šťastný velmi chudým pomáhalo. Občas zašel do kuchyně a pravil kuchaři: “Nadzvedni pokličku, ať můžu vzít několik karbenátků pro chudé.” Br. harmann Gaisberger, hlavní kuchař, ho musel občas krotit. Když ho nachytal, jak noří svou lžíči do všech hrnců, žertovně říkával: “Zakryjte všechny hrnce! Jinak nám všechno odnese.” Ale bratr Konrád odpovídal: “Vše, co dáváme chudým, nám bude velkodušně vynahrazeno.” A Boží prozřetelnost se o bratry vždycky postarala.

Když chodil za svými povinnostmi, držíval v ruce růženec. Aby měl dost piva pro lidi, kteří přicházeli, prosíval bratra Deodata Ringa, klášterního pivovarníka: “Udělej hodně piva.” Nebyl nikdy šťastnější, než když měl dost chleba a piva pro své chudé. Mezi lidmi nedělal žádné rozdíly. Vesele dával na talíř polévku, zeleninu a pivo, a to dokonce i těm, kdo už jednu či dvě porce dostali, včetně kněží, kteří stáli v řadě.

Pak zazvonil zvon ke společné modlitbě komunity a pak se šlo k obědu. Br. Konrád se toho účastnil, jak jen mohl. Ale jakmile zazvonil zvonec u dveří, nechal své jídlo na talíři a spěchal ke dveřím. Často se vracel ke studenému jídlu. Po obědě přicházel do kuchyně a rozhlížel se, zda by mohl něco zachránit pro chudé. Nebo se vrátil pro něco do své zásuvky u stolu, kde si odkládal jídlo pro chudé.

Od půl jedné do dvou hodin odpoledne měl přestávku, ale neodpočíval. Procházel se po zahradě, aby zahnal dřímotu, a pak se šel modlit před otář do milostné kaple. Nebo šel do “Alexijky”, což byl malý prostor pod schodištěm, odkud se mohl dívat na svatostánek v kostele. Odpoledne často přicházeli kněží ke zpovědi, nebo chudí lidé se přicházeli svěřit se svými starostmi. Pro všechny měl dost místa ve svém srdci.

Po čtvrté hodině, když skončila škola, přiběhly děti, jako hejno hladových vrabců na chéb. Byly šťastné, že ho mohly dostat od svého dobrého přítele, bratra Konráda. Řekl jim, aby nedělaly takový rámus a pak pravil, “Nyní se musíme pomodlit, protože my, kapucíni, přijímáme svůj chléb jako dar od dobrého Pána.” Děti to pochopily. Udělaly znamení kříže a zbožně se pomodlily Otče náš před sochou Panny Marie, která stála u dveří. Když dostaly svůj chléb vykřikly: “Pán Bůh zaplať, milý bratře Konráde” a pokračovaly na své cestě domů.

Po několika dalších návštěvách míval příležitost si přečíst pár řádků z Bible, která ležela otevřená na jeho stole, či stránku z Následování Krista nebo z jiné zbožné knihy, jako “Maria, mé útočiště a má útěcha” od Miachaela Sintzela či nějakou pasáž z knihy kapucína Martina z Kochemu “Velká myrtová zahrada hořkého utrpení” či ze “Zrcadla ctností” svého spolubratra otce Augustina Ilga.

Nikdy nepromeškal ani okamžik. “Čas je vzácný”, říkával. Využíval času k modlitbě či k četbě, k výrobě růženců či k práci v klášteře.

Večeřelo se v sedm hodin. Vždy bylo i několik chudých, které bylo třeba nakrmit. Možná neměli peníze a museli strávit noc v nějaké stáji. Po večeři se bratr Konrád vrátil do Alexijky nebo chodil sem a tam za oltářem. V děvět hodin zamkl klášter a dveře kostela. A konečně mohl být sám s Bohem. Občas však zvítězil spánek a bratři ho pak nalézali pozdě v noci ještě v kostele. Byl vyčerpaný. Co ho dokázalo po 40 dlouhých let udržet v tomto životním rytmu?

Kázal beze slov

Konrád z Parzhamu byl malý vzrůstem a na stáří byl již téměř holohlavý. Chodíval se sklopenýma očima, ale kdo mu pohlédl do tváře, spatřil v jeho očích jas jeho ducha.

Ti, kdo ho znali, sami vypovídají, že s ním mluvili jen velmi zřídka, neboť byl skoupý na slovo, a s lidmi obvykle mluvil jen o duchovních záležitostech. O novinky a zprávy téměř nejevil zájem. Přesto svou tichostí a neustálou hlubokou modlitbou dělal dojem na své okolí.

Kdo se s ním setkal u klášterní brány poprvé, měl obvykle dojem, že je to strohý a mrzutý řeholník. První zdání však v tomto případě velmi klamalo. Obvykle se má zato, že pro dobré vztahy je třeba umět udržovat konverzaci a mít stále co říct. Mnozí proto z počátku mysleli, že jeho mlčení je způsobeno tím, že málo vzdělaný. Bratru Konrádovi však prostě výřečnost nebyla dána ale byl schopen mluvit velmi málo a přitom neztrácet vnímavost vůči citům druhých lidí.

Jeho oblíbená rčení byla: “Ve jménu Páně” a “Jak si dobrý Pán přeje.” Vzal si k srdci slova sv. Františka, že bratři mají mluvit stručně. Jedinou výjimkou, kdy se snažil udržovat alespoň jakousi minimální konverzaci, bylo, když mluvil s dobrodinci či s laiky, které dobře znal. Jestliže se ale rozhovor nadmíru protahoval, nebo mu něco bránilo, velmi rychle ho ukončil slovy “To je neužitečná řeč… zbytečná slova.” Jeho rozmluvy se často točily kolem modlitby. “Hodně se modleme; modleme se jednen za druhého.” Když někteří z jeho přátel byli znepokojeni antikatolickým hnutím známým jako Kulturkampf, říkal jim: “Náš drahý Pán ví, co se děje. Musíme se modlit. Dobrý Pán bude milosrdný. Nesmíme ztratit trpělivost.” Druhé povzbuzoval slovy, jako: “Vždycky se snaž a všechno se v dobré obrátí. Neboj se, i toto přejde. Modli se dál. Je to kříž, který nám poslal Pán, a musíme ho nést trpělivě. Nemůžeš-li se modlit stále, mysli na Pána.”

S chudými a s žebráky byl schopen jednat i ostře, ale vždycky přívětivě. Zbožných žen se zbavoval velmi rychle. Br. Primu Häusler, krejčí, vypověděl, že br. Konrádovi činilo obtíže konverzovat s lidmi, ale nikdy si nestěžoval. Jeho posilou byla víra. “Ano, je to opravdu kříž. Musím ho nést. Pak se stane lehčím.”

Bratr Konrád zkrátka patří do kategorie nejtišších mužů církve. Jeho páté předsevzetí znělo: “Budu mluvit jen krátce a tak se budu snažit vyhnout se mnoha léčkám a budu tak i lépe připraven pro dialog s Bohem.” V dopise z 3. října 1873 napsal: “Vždycky se snažme vést opravdový vnitřní život skrytý v Bohu. Je to tak nádhrerná zkušenost, konverozovat s dobrým Pánem! Jsme-li opravdu usebraní, pak nám nic nemůže stát v cestě ani uprostřed práce, kterou si náš stav žádá. Naučíme se tak milovat ticho, neboť kdo příliš mluví, nikdy si neosvojí opravdový vnitřní život.” Jeden svědek takto popisuje lásku bratra Konráda k tichu: “Jeho chování bylo vždy soustředěné. Jeho pohled směřoval do nitra, k Bohu, který přebýval v jeho srdci a s nímž byl neustále ve spojení.”

Někdy si děti stěžovaly rodičům, že nemohou donutit bratra Konráda k tomu, aby víc mluvil. Jedna matka na to odpověděla: “Dej pozor, abys ses proti němu neprovinil. Je to světec a stále je v přítomnosti Boží. To je důvod, proč se moc nerozhlíží a moc nemluví.” Děti ho velmi pečlivě pozorovaly, aby odhalily tajemství jeho svatosti. Jedno z nich později vypovědělo: “Shledali jsme, že je velmi trpělivý, když jsme ho, jak to děti všude dělávají, trpce zkoušeli. Děti si dávaly práci, aby zjistili, kdo z otců je v kláštěře a kdo je venku a pak jedno po druhém v pravidelných intervalech přicházely a žádaly ho, aby jim zavolal kněze, o kterém věděly, že ho bude marně hledat. Nebo zazvonily a utekly. Ale nikd se jim nepodařilo vyvést starého fortnýře z míry. Zůstal vlídný bez ohledu na to, jak často ho volaly.”

Bratr Konrád měl pronikavý pohled. Všeobecně se věřilo, že dokáže číst v lidské mysli. Jeden novic se dopustil vnitřního hříchu. Sám o tom uvedl: “Když jsem byl u stolu, všiml jsem si, že se na mě br. Konrád dívá obviňujícím pohledem. To mě hluboce znepokojilo. Když jsem se ale vyzpovídal, jeho pohled se opět změnil v přátelský.”

Jeden kněz vypověděl: “Jednoho dne jsem měl to neštěstí, že jsem se dopustil těžkého hříchu. Přijel jsem do Altettingu, abych se vyzpovídal, a požádal jsem bratra Konráda, aby mě pustil dovnitř. Přijal mě s nucenou vlídností a ani nepoklekl, aby políbil mou ruku, jak vždycky dělával, když vítal kněze. Po zpovědi jsem ho potkal znovu a tentokrát jednal úplně jinak. Byl velmi přátelský a políbil mou ruku. Jistě viděl, co bylo v mé duši.”

Bratr Julius Voell vypráví tuto příhodu: “I když se bratr Konrád jen zřídkakdy podíval někomu do očí, občas se pronikavě zadíval na některého z mladých dělníků, kteří byli chudí na materiální potřeby, ale někdy ještě větší bídu nesla jejich duše. Když se na někoho z nich takto podíval, obvykle utekl, aniž by čekal, až něco dostane, nebo odešel do kostela, kle se pak dlouho modlil. Jednou přišel jeden z nich k mé zpovědnici a usedavě plakal. Nebyl ani schopen mluvit. Laskavě jsem na něho mluvil a zeptal jsem se ho: “Drahý hochu, copak se stalo?” Začal koktat: “Já jsem tak hrozný hříšník!” Zeptal jsem se: “Copak tě přimělo ke zpovědi?” Stále si pamatuji jeho odpověď: “Požádal jsem toho starého kapucína o kousek chleba a on mě obdařil pohledem, který pronikl až do hlubin mé duše.” Mladý muž pak vykonal zpověď s takovou horlivostí a zkroušeností, jaká se často nevidí.

Konrádova tvář vydávala svědectví o jeho neustálém patření na tvář Boží. Zdálo se, že je neustále ponořen do kontemplace. Když nebyl zrovna něčím zaměstnán, vídali ho, jak se se zalíbením dívá na malý dřevěný kříž, který držel v ruce. Když mohl být sám v Alexijce, nořil se do tiché modlitby. Bratra Primu Häusler, který byl dlouhá léta jeho blízkým přítelem, říká: “Když vycházel té místnůstky, zdál se být úplně proměněn, jako kdyby byl v jiném světě. Jeho pohled byl nebeský.”

Bratr Konrád nebyl velký čtenář. Měl jen dvě malé knihy, které mu poslala jeho sestra. Jednou z nich bylo Následování Krista. Obvykle říkával: “Kříž je mou knihou. Jediný pohled na kříž mě naučí co mám v dané situaci dělat. Tak se učím pokoře a trpělivosti, abych unesl svůj kříž, který se tak stává lehkým.” Bratr Primus k tomu dodává: “Bratr Konrád často mluvil o svatých a jejich ctnostech, zvláště o svatých a blahoslavených františkánského řádu. Měl zvláštní úctu k našemu serafínskému otci, svatému Františkovi, k bl. felixi z Nicosia a ke sv. Serafínovi z Montegranara. Tyto světce měl jako svůj vzor.

Rovněž uctíval sv. Josefa a sv. Annu, stejně jako sv. Jana Nepomuckého, mučedníka zpovědního tajemství. Říkával: “Náš svatý otec František a svatí našeho Řádu měli k Bohu a k naší blahoslavené Matce tak důvěrný vztah, jako děti ke svému otci.” O svém vnitřním životě lecos vyjevil v dopisech psaných třesoucí se rukou jednomu neznámému terciáři v letech 1872-1873. “Můj způsob života spočívá především v tom, že miluji a trpím, když kontempluji, adoruji a obdivuji lásku, kterou má Bůh k nám, ubohým tvorům. Vždycky až do konce se chci sjednocovat s láskou mého Boha. Jsem neustále spojen s Jeho láskou a nic mi nestojí v cestě. Když vykonávám své četné povinnosti, jsem s Ním vždy tak vnitřně spojen, že s Ním mluvím tak důvěrně, jako dítě se svým otcem. Říkám mu o všech svých úmylech, přáních, o svých obtížích a s co největší důvěrou ho prosím, aby mi dal svou milost, i poté, co jsem se dopustil nějaké nedokonalosti. Tehdy ho se vší pokorou prosím, aby mi odpustil, protože se chci stát Jeho dobrým synem. Chci Ho milovat z celého svého srdce.”

“Odevzdejme se zcela a úplně našemu milému a dobrému nebeskému Otci. Vždycky ho milujme a naše srdce se rozšíří. Nesmíme se zastavit. Naše láska musí být jako plamen, který v nás zničí vše, co nám brání v důvěrném spojení s Ním.”

“V Bohu jsem vždy šťastný a spokojený. Z rukou našeho milého nebeského Otce vděčně přijímám všechno, ať příjemné či nepříjemné.. On ví, co je pro nás nejlepší, a tak jsem v Bohu stále šťastný. Pokouším se Ho moc milovat. Jen jedno mě bolí, a to, že Ho miluji tak málo. Kdybych se mohl stát sefafínem lásky, volal bych na všechna stvoření, aby mi pomohla milovat mého Boha. Musím už končit. Musím jít stále dál. Láska nemá hranic. Měl bych napsat mnohem víc, ale nemám čas. Zvon mě volá, abych šel chválit Boha.”

V těchto výrocích nacházíme ve zkratce celou moudrost bratra Konráda. Z této nadpřirozené lásky čerpal sílu, aby se dokázal nabídnout jako celopal lásky ve službě svým bližním. Neupadal do extází, ale byl to velký mystik. Jeho pohled byl neutále upřený na svatostánek. Malé okénko vedoucí ke svatostánku bylo pro něj dalekohledem, kterým se díval do věčnosti. Adorace Největější Svátosti byla jádrem jeho duchovního života. V ní nacházel rovnováhu mezi prací a životem modlitby, která je duší františkánské mystiky. Už od dob, kdy pracoval na statku svého otce, se modlil neustále.

Četbu novin považoval za ztrátu času. Co se děje ve světě, se dozvílal od lidí, které potkával u dveří kláštera. Co tam slyšel, nebyla verze pokřivená médii, ale autentické a čerstvé informace, vytištěné utrpením a neštěstím chudých lidí. Vždy zůstávat v přítomnosti Boží bylo jeho prvním předsevzetím z noviciátu. Aby podporoval toto své spojení s Bohem, stranil se někdy ostatních, i když tito jeho chování považovali za podivné. Byl šťasten, když nemusel opouštěk klášter.
“Cítím se tu doma”, říkával. Když ho provinciál kvůli zdraví poslal na pár dní pryč, šel do Parzhamu ke své sestře, kde jeho tichá modlitba nebyla rušena.

Bratr Heribert Dummer svědčí, že “Bratr Konrád se modlil neustále, a z toho důvodu moc nemluvil. Dávali jsme si pozor, abychom ho nerušili bez patřičného důvodu, abychom ho nevytrhovali z jeho modliteb. Když mu jednou jeden bratr radil, aby si trochu víc odpočinul, odpověděl, že kdyby to udělal, neměl by čas dokončit své modlitby.”

Smrt se na něj usmívá

Během posledních let svého života začal bratr Konrád stále více scházet. Značné obtíže mu působil jeho žaludek. Astma doprovázené silným kašlem ho silně zmáhalo. Ale stále nosil těžké džbány piva a rozděloval jídlo chudákům u dveří. Musel mít již silné bolesti, když požádal svou přítelkyni, aby mu skočila do lékárny pro něco na jeho žaludek. Tato dobrá žena vypověděla: “Prosila jsem ho, aby se vzdal tak těžké práce. Představení by s tím ochotně souhlasili, ale on říkal: “Ne, ne, to nikdy neudělám. To nechci.”

Jeho horlivost nabyla také misijního rozměru. Toužil rozšiřovat víru mezi nevěřící a heretiky. Přijímal almužny pro misijní dílo založené bratrem Franzem Xavierem Kapplmayerem. Podporoval také serafínskou Charitu. Když se doslechl, že generál Řádu, br. Bernard z Andermattu chce svěřit misii v Chile bavorské provincii, zaradoval se a začal sbírat prostředky na její podporu.

Starý světec naposledy ministroval při mši svaté v milostné kapli 18. dubna 1894. Pak šel sloužit k bráně jako obvykle. Toho dne tam nebylo méně než sedm skupin poutníků. Jeho nohy už ho však neunesly. Nutně potřeboval pomoc, ale myslel si, že se zase vschopí, až si trochu odpočine. Po nešporách byl kvardián, br. Ludwig Schmidt, a několik dalších otců na rekreaci v refektáři. Přišoušal se tam smrtelně bledý bratr Konrád a řekl: “Bratře kvardiáne, už nemůžu.”

Bylo mu řečeno, aby si šel lehnout do Madoniny cely, která byla větší než ostatní. Dovlekl se k bratru Primovi, infirmáři. “To je konec”, pravil, “musím si lehnout. Jsem úplně hotový.” Odešel do cely, ale nechtěl nic. “Ticho, ticho”, říkal, “musím se připravit na věčnost.” Lehl si na záda na slamník a v ruce držel růženec a svůj malý kříž. Modlil se tiše, se zavřenýma očima.

Dne 19. dubna ve tři hodiny odpoledne přijal svátosti umírajících a vyjádřil svůj dík. “Bojíš se umřít?”, zeptal se ho kdosi. “Jak bude Bůh chtít,” odpověděl. A to bylo jeho “fiat” (staniž se). Pár minut před tím než zemřel šel kolem jeho cely po chodbě jeden mladý bratr. Viděl, jak se dveře cely tiše otevřely a bratr Konrád se svící v ruce vyšel ven. Slyšel totiž zvonit zvonec u dveří a naposledy vyvinul veškeré úsilí, aby došel na své místo. Pak se zhroutil. Odnesli ho zpátky do postele a celá komunita se kolem něho shromáždila. O několik minut později bratr Konrát odevzdal pokojně svou duši Pánu ve věku 75 let. Jeho svíce dohořela.

Konrád z Parzhamu byl prvním němcem svatořečeným od dob reformace. Podobně jako Terezička z Lisieux, která zemřela tři roky před ním, byl i on světcem maličkostí.

Během své návštěvy v Altöttingu 18. listopadu 1980 papež Jan Pavel II. nazval bratra Konráda “pokorným a srdečným vrátným kláštera sv. Anny. Pozorujme ho, jak klečí před malým okénkem, kterým se dívá na oltář. I my ve svém všedním životě pronikejme přes zeď viditelného světa, abychom viděli Pána.”

Fotograf, pan Niggl, měl to štěstí, že se mu podařilo vyfotit bratra Konráda odpočívajícího v pokoji smrti. Zdá se, že spí. Je to jeho jediná autentická fotografie, kterou máme. Zemřel chudý. “Nepotřebuji nic”, říkával. “Mám jen chudobu.” Skrze svou chudobu se velmi obohatil. Stal se vrátným Boží prozřetelnosti.

Z písemností bratra Konráda můžeme nabídnout jeho předsevzetí z noviciátu a jeho duchovní přijímání.

(Podle materiálů br. Costanza Cargnoni OFMCap. zpracoval br. Bonaventura)